(zatím se nevyjádřil;-)

Část benátské sekce – Eva + Žoli jsme se připojily až v Mandli, kam jsme se dopravily busem. Vzápětí nás dostihli regulérní účastníci a uchýlili jsme se do Penzionu (kde jsou časy zelené boudy – hospody) – na terasu, kde se postupně scházely rodinky s dětmi a psy. Žoli celá zježená, ale chtěla se kamarádit jak s jakýmsi obřím dogovitým dobrákem, tak se salašnickou fenkou, celou mokrou z koupaliště. (Jo a roste tam orobinec úzkolistý!) Mírný deštík nás vyprovázel k lesu a sv. Antoníčku.

(zatím se nevyjádřil;-)

Za lesem pole hrachu – skoro zralý! (Zato borůvky v lese – na prstech 1 ruky spočítat.)

Ráno to vypadalo věru špatně, když jsem jel do Litu na bus do Ústí bylo temno a lilo. U vody v Litu mi volal Vašek, jestli odoláme, ujistil jsem ho že jistě, což kvitoval, že teda jde na bus, čili už jsme byli jistí dva!

V Ústí jsem byl po půl desáté, prohlédl si z Kostelní uličky krásný, leč poněkud schovaný oustecký kostel, a vedle radniční věže vyšel na náměstí, kde tou dobou široko daleko nevidět adepta na dnešní výlet;-( Usadil jsem se na lavičku v podloubí před bývalou drogerii a čekal. Nic jiného mi nezbývalo a když už jsem se smiřoval s tím, že půjdu sám, objevil se Eda a nakonec před desátou Vašek, čímž byli jsme všichni a mohli v 10:00, jen co dobily radniční hodiny, nenápadně odstartovat.

Brali jsme to po Velkých Hamrech k Václavu a kolem něj do podchodu, ký ústí na druhé straně průtahu naproti Avionu a kol bývalé čistírny k novému mostu pod Mendrykem.

Tady mi konečně docvaklo, proč je mi tak lehko. Protože jsem nechal nahoře na náměstí na lavičce svůj deštník;-( Nezbylo než vyslat Edu s Vaškem napřed a zrychleným pohybem vrátit se na náměstí. Stvrzuji přísežně, že v Ustí se nekrade! Dešník byl na svém místě;-)

Takže znovu dolů k Mendryku a vzhůru na Andrlák po kapličkách. Rozjel jsem se tak, že nahoře u poslední kapličky mohli ždímat a málem jsem minul kluky. Pravě se sem docourali po staré i nové silnici.

Dál to byla klasika k Zabitému, od něj dolů na Bahna, kde začíná polní silnička vedoucí do Řetové. Na návsi jsme zkontrolovali čas na slunečních hodinách a šlapali po silnici k Mandli. Tam už na nás čekala Eva, ká sem dojela z Litomyšle s Žolinkou autobusem a už si stihla u rybníka opatřit zásobu chocholu. S nimi jsme navštívili terasu už půl hodiny otevřeného Pensionu Mandl, kde jsme se hbitě občerstovali čerstvým povětřím a odleželým Kozlem.

Eda nás přitom nakazil svými obavami, že nám ve Vlčkově ujede bus, takže když se po čtvrt na jednu zvedl, následovali jsme ho. Cestou k Antoníčkovi jsme zavzpomínali na nezvěstného Gustu, kterák tu v dobách své bájné mladosti se skákal na svém mladem kole po kořenech na vršek zdejšího krpálu. Inu júra!

U Antoníčka turistická osvěžovna vede už jen vodu v kanystru, a protože ani borůvky nerostly, nebylo důvodu zbytečně se zdržovat. Celkem svižně jsme to brali s kopce dolů k Vyvažadlům, kde jsem s Vaškem obdivovali Panenku Marii s dvěma hrnky nad pramenem. Zatím nám Eda s Evou a Žoldou poněkud utekli a my je pak horko těžko doháněli, neb ten proklatý les je rok od roku delší!!!

Než dočkali jsme se jeho konce a konečně se před námi rozvinula krajina od Kunětické hory, a Železných hor k Českomoravské vrchovině. Je to vždy zlatý hřeb výletu, tahle oslava postoru, kterého jsme se nemohli nabažit cestou do Vlčkova. Dole ve Vlčkově jsme se u kaple rozdělili. Vašek poctivě pokračoval po svých na Člupek a Němčice, že dojde do cíle pěšky. My nespěchající jsme pokojně sestoupili dolů k pramenu, kde na lavičce jsme vyčkali busu do Litomyšle. Došlo přitom málem na Edovy předtuchy, neb pan šofér vesele obkroužil točnu a už se rozjížděl, že pojede bez nás. Teprve na mé zoufalé mávání zastavil a svezl nás. Za Němčicemi jsme šokovaně zamávali Vaškoj, ký si tu vesele štrádoval k Litomyšli! (Bylo nám ovšem hned jasné, že buď běžel, nebo ho někdo svezl!) U zámku jsme dostali další šok, bus projel zastávkou. Prý tam nestaví, zas nějaký pošuk myslel;-(

Tím vzala za své idea cíle Na Veselce, jak jsme řekli neprozíravě Vaškovi, a musel jsem napravovat. Z autobuska je to totiž řádově blíž Za Vodu, kde jsem opět slavně (nevím už po kolikáté;-) zvítězil omračujícím časem 4:35! Ani jsme nestihli dostat pivo a už tu byl Vašek. Nejspíš se nějaký motorizovaný samaritán slitoval, když viděl jeho podlamující se nožičky — stejně byl poslední. Což je nepochybně spravedlivé, páč trhá partu! Navíc, dle servírky ho vysadilo UFO!). U skvělé Poličky jsme náš opravdu věrnostní výlet pro otrlé zakončili. Kdo nebyl, těžce zaváhal a vypadl z klasifikace člena TSA a jako takový bude platit příspěvky! Ta Polička byla fakt znamenitá...