Ráno jsme nevěděli jak s počasím, doufali jsme v lepší, ale na Svatém Kopečku dost fučelo, zataženo až nevlídno, takže jsme rádi přijali závětří chrámu Panny Marie a pak se vydali na naučnou stezku. Jenže u ZOO nás zlákala restaurace Archa — Míra pivo (snad Plzeň), Honza Gambáč, já čaj, který mi pomohl, neb kašlu a smrkám o stošest. Pak jsme stíhali 1. slupinu — lesní cestou nahoru-dolů (člověk by nevěřil, že se kolem rozprostírá Haná), s prohlídkou zřícenin Kartouzky (původně klášter, posléze husitská pevnost). Nakonec jsme dostihli 1. sekci a došli zpět na Svatý Kopeček a hlad nás nasměroval do restaurace U Macků — meníčka jedlá + ostatní, piva pitelná (Litovel, Holba).

Když už přišel výlet za mnou až do Olomouce, tak jsem si udělal volno, abych celý týden neseděl u počítače, navíc mělo být totiž hezky. Na Kopečku ale pěkně profukovalo a slíbené sluníčko nikde. Byli jsme se podívat na chvíli v kostele a potom v lese. Chůze nás zahřála, hlavně nazpět od Kartouzky zase nahoru. Nakonec to byla příjemná procházka. Teď už sedíme po obědě U Macků a až dopijeme, chystáme se do města za „kulturou“.

Na výlet do Olomouce jsem vyjela cvičně o týden dříve, abych věděla jak na to. Bazilika je krásná, cesta lesem příjemná, trochu náročnější z kopce do kopce. ZOO jsme zavrhli z nedostatku času, Kartouzka musela být velká, rozsáhlá. Potěšila mne účast, po obědě další pokračování ve městě.

Tak jak koukám na mne zbylo pojednat Olomouc. Začnu autobusem, kterým jsme jeli zpátky na nádraží. Je totiž kolébací! Když totiž přiráží k nástupnímu můstku, naklání se k němu, by případný vozíčkář mohl v pohodě užít MHD, a když se rozjíždí, vrací se zpátky a suchozemec si připadá jak na palubě zámořského korábu.

U nádraží jsme přesedli na tramvaj a odjeli s ní na Náměstí Republiky, z něhož jsme pokračovali zas pěšky přes Tvarůžkovou cukrárnu a Ostružnickou ulici na Horní náměstí, podívat se na Svolínského orloj, pokochat se vznosnou radnicí a pobavit se dalšími atrakcemi centra skoro moravské metropole.

Páč jsme dřívější odjezd jednomyslně odmítli, odebrali jsme se, jak už bylo výše zmíněno, do posledního, možná nejdůležitějšího bodu našeho dnešního výletu, jenž spočíval v návštěvě restaurace Goliáš na Denisově ulici (což jak se pochlubím, byl můj skromný příspěvek na oltář TSA). Čepovali tu různá a dobrá Starobrna, takže se nám následně lépe šlapalo na nádraží na vlak a vůbec nám nevadilo, že byla už skoro tma, neb na krok jsme viděli.

Vlak měl jen mírné, příjemné zpoždění, zato byl totálně narvaný, takže jsme se už vlastně neviděli, jak jsme se rozesadili kde bylo volno. Tedy jen dodnes doufám, že ostatní také správně ve Třebové vystoupili a dostali se v pořádku domů jako my.

Jinak, čest jejich památce!

(zatím se nevyjádřil)

(zatím se nevyjádřil)

(zatím se nevyjádřila)

Jo jo, byl to vydatný výlet a zároveň inspirace na přívětivější období roku.