DOKUMENTACE

Výletu s »L« do Loštic

v pátek 22. dubna 2016

Kronika

---

Eva:

Ráno v Olomouci (středa plná olomouckých, převážně kulturních zážitků), tramvají na nádraží, vlakem — Pantherem — Šumperákem do Moravičan. Ve vlaku čtveřice cizinců, snažila jsem se rozluštit řeč — rumunština? V Moravičanech čekají: Hana, Mirka, Jindra a Gusta. Jdem do Loštic — po silnici asi 2 km. Kostel sv. Prokopa — pěkné náhrobky ze 16. stol.

Tvarůžková cukrárna — dali jme si malé dobrůtky + pivo, krátce poté zaplněno zájezdem důchodců, kteří se sápali po objednaných bramboráčcích Mirky a Hany. (Zmrzlina z Opočna.) Na náměstí u Lišky konečně tvarůžková zmrzlina! (Vanilkovo tvarůžková.) Zajímavé i dobré. Pak výlet do Žádlovic kolem rybníka, leč po silnici, až pak stezka do zám. parku, jakýsi žertovný parkur — překážky = zvířata a pod. Dosti odejduté, neudržované.

Zpátky k zámku = DM zemědělské školy a do Loštic s vidinou hospody + oběda + piva. Restaurace U rytíře — sice pivo Litovel, leč jídla = smažáky. My dva popošli k Coufalům (mexické fazole, tvarůžkový salát, pivo Radegast + Kozel).

Pak za ostatními k Rytířovi na Litovel. Chystáme se do tvarůžkové prodejny a muzea a do Moravičan na vlak už pojedem busem.

---

Hana:

Jsem ráda, že nás pivo spojuje.

---

Mirka:

Cesta za tvarůžky, na stanu kam jezdíme málo. Ochutnali jsme tvarůžkový bramborák i zmrzlinu. K obědu jsme si dali něco s tvarůžkem.

Ať žijou Loštice a tvarůžky a taky Litovel!

---

Gusta:

(zatím nic)

---

Jindra:

(zatím nic)

---

ja.:

Na sraz jsme přijeli z druhé strany od Olomouce, krásnou novou soupravou, která jezdí z Olomouce do Šumperka a jak nám vysvětlila paní průvodčí: bez problému se stálou čtvrthodinovou sekyrou. Tu ovšem do Zábřeha prý hravě dojedou, neb jezdí 160.

Vskutku, do Moravičan stáhli zpoždění skoro o 8 minut. Inu, mají to na té dráze dobře zařízeno. Kdo nás čekal bylo již vypsáno, zato Eva zapomněla na autobus, kterým si chtěla zkrátit cestu, ten se už zřejmě nějakým jízdním řádem vůbec nezabývá, předjel nás když jsme byli skoro v půlce Moravičan.

Moravičany jsou taková typická hanácká vesnice, leží na rovině a všichni Hanáci byli v práci, takže víc bližšího jsem nezaznamenal.

Do Loštic se jde po silnici, hanácky skoro jak dle pravítka, pod níž před Lošticemi vede dálnice, která se vyznačovala tím, že jí chtěl Gusta mermomoci podejít.

Loštice nás uvítaly malovanou zastávkou busů, ká se nedala užívat, neb byla nepprostupně zamřížovaná, ale třeba je to takový místní zvyk.

Kostel svým patronem hlásí, že bude pěkně starý, prý původně románský; určitě prošel nejmíň renezancí, o čemž svědčily moc pěkné náhrobky v jeho předsíni.

Následná Tvarůžková cukrárna mne moc nenadchla, syrečky mám nejraději na chlebu s máslem, než štrůdlík s nimi byl dobrý, zato nápor soukmenovců byl děsivý a vyšel jsem raději naproti ven, kde bylo volné posezení patřící k cukrárně, na něž za mnou později přisedli Gusta s Mirkou.

Též nefandím vylepšování zmrzlin, které provádějí na náměstí v tvarůžkové kavárně. Obyčejná jogurová mi chutná víc.

Vedlejší muzeum jsme si nechali na potom a když už to vypadalo na muzeum Adolfa Kašpara, zahli jsme před ním vlevo a ukázalo se, že se jdem podívat na synagogu. Byla totiž zavřená.

Asi po půl kilometru jsme se konečně dostali na konec Loštic a vyšli do volné krajiny, kterou představoval velký rybník vlevo a zabuřený háj vpravo. U rybníku se vyskytovali rybáři a v něm kapři. K jednomu čerstvě vytaženému měli jsme tu čest se nachomýtnout, měřil 52 cm.

Páč nebylo zjevné kam vlastně jdeme, nevadilo mi, že žádlovický zámek, ležící vlevo za rybníkem, necháváme čím dál víc za námi. Došli jsme tak nazdařbůh do jakéhosi chátrajícího parku, s jakýmisi pozůstatky artefaktů překážkového landartu. Nejspíš nějakému mecenáši došly prachy. S Evou jsme neodolali obří lavičce a jali se na ní konečně kverulovat, což možná zapřičinilo, že už jsme nepokračovali dál;-) Když ostatní viděli, jak si lebedíme a rozvalujem, došel jim dosavadní elán a rozhodli se vrátit. Jenže jak se ukázalo, vedení jaksi nevědělo kudy a došlo i na Gustův mobil, což je co říct. Nakonec to nebylo složité, stačilo udělat kolečko a vrátit se na začátek parku a odtud to vzít první pěšinou vpravo. Vskutku vedla k zámku, který jsme vlastně hledali. Tedy skoro...

Zámek také chátral, leč poněkud míň. Přeci jen jsou v něm ubytováni studenti a učňové, čímž se tak nějak udržuje. Byl samozřejmě zavřen a ani v zahradě toho k vidění moc nebylo. Kdysi musela být pěkná!

Do Loštic jsme měli šlapat zase po silnici, což se Evě už kletě nechtělo a tak jsme se spolu vydali na dobrodružnou cestu po druhém břehu rybníka. Trochu jsme si tak oproti ostatním zkrátili trasu, než do Loštic jsme nakonec stejně došli po silnici.

V Lošticích hned na kraji náměstí právě otevírali hospodu U rytíře, což měl být nejspíš svatý Floriánek v atice nad vchodem. Ač v hospodě bylo prázdno, obsluha rozhodně odmítla stvořit nám stůl pro šest lidí. Jediní dva hosté seděli venku na úzké zahrádce, kam jsme se přifařili. Máme-li sedět rozděleně, tak aspoň s lepším výhledem.

Vzápětí se ukázalo, že jest to vtipný podnik po všech stránkách. V jídelním lístku bylo např. uvedeno, že hotová jídla jsou dle denní nabídky. Jen jaksi dnes žádnou nenabízeli! Ač mám rád Litovel, nemiluji švindlující hospody a tak jsme se s Evou přesunuli ke konkurenci. Aspoň se zbytek výpravy vešel k jednomu stolu.

Konkurenci nebudu nijak popisovat, jen zmíním, že jich obsluha bavila hosty svým přemítáním o kvalitách kuchyně právě opuštěného Rytíře, což završovala doufáním, že snad jich kuchař zas někoho neotráví.

Jak jsme následně zjistili, naši souputníci dosud přežívali. Zjišťovali jsme to při dobré Litovli, na kterou jsme za nimi vrátili;-)

Politovněni usoudili jsme, že nastal čas podívat se po dalších atrakcích náměstí. Začali jsme místní pekárnou, kde jsme si pokusně koupili domů loštický chleba. Poté jsme vlezli poněkud neuváženě do podnikové prodejny AW. Ano, to je ta, která v Lošticích vyrábí Olomoucké tvarůžky. Ty jsme si tu porůznu nakoupili a dostali jsme za to reflexní pásky na noční výlety.

Z čerstvým, čili patřičně zapáchajícím úlovkem jsme šli vedle do muzea, kde to určitě nevadilo, neb je to muzeum tvarůžků. Vcházelo se tam přes turnikety, které otevírala jen platná vstupenka. A naše čerstvě zakoupené syrečky jediné dodávaly muzeu autenticitu, poněvadž všechny zde vystavené byly hanebné atrapy!

Vyšlapal jsem si tu pofiderních 81 Kč a to skoro 10 vteřin před limitem, neb mi nikdo nevysvětlil, že mohu plnit normu na víc než 100% a u maximálně zde uvedených 80 Kč jsem skončil;-( Určitě bych se snažil víc! Doufám, že ty virtuální kačky byly aspoň prvorepublikové.

No a nyní konečně vysvětlím, proč jsme neuváženě nakupovali. Z muzea se totiž geniálně vychází, opět přes turniket — Jindra ztratil lístek a musel projít s Gustou — přímo doprostřed podnikové prodejny. Na druhou stranu, už jsme se nemuseli zdržovat a mohli jít hned vedle do Lišky Bystroušky na Moritze. Tím zvadlo Gusto blouznění, že budem pokračovat po silnici do Mohelnice, neb je to blíž. My zvolili autobus do Moravičan. Není to dál a je to pohodlnější!

Něčemu podobnému podlehla Hana v Moravičanech na nádraží. Mermomoci chtěla jet na opačnou stranu do Červenky, že tak budeme doma dřív. Zvládli jsme ji jen za pomoci přesvědčivého domorodce, páč nádraží je samozřejmě zavřené a bez informací.

Za chvíli jsme byli v Zábřehu a protože jízdní řády jsou zřejmě na to, by se nedodržovaly, mohli jsme navštívit Welzlovu nádražku, kde se Jinda konečně dočkal silného piva (jinak všude trpěl, neb všude měli nejvýš 11) v podobě náchodského Indiána (Primator India Pale Ale). Tedy v lahvi.

Já si dal točeného vyškovského Huhňáka, ký mne zaujal názvem a nezklamal kvalitou. Byla to poslední hospoda na cestě. Ve Třebové jsme si dali rozchod a když odjeli oušťáci, čekali jsme na svůj bus na sucho. Syrečky v batohu zatím krásně zrály a voněly!

(Přesto nás z autobusu nevyloučili;-)

---

Možnosti

Gusta s Mirkou před tvarůžkovou cukrárnou.

 

Dvě tvarůžkářky Eva a Hana.

 

Loštická Červená Karkulka.

 

Hasiči na schodech moravičanského nádraží.