DOKUMENTACE

z pouti po choceňských studánkách

v pondělí 31. října 2016

Kronika

Eda:

(zatím nic)

Eva:

Prý bude krásně — zrovna dneska ovšem ráno mlhavo až mlha a vydrželo to celý výlet. Ale nevadilo, procházka barevnými lesy od studánky ke studánce byla pěkná!

Jdem podle Orlice a přes ni skáčem po kamenech! Žolinka se napřed bála, ale zvládla to, jen se musela na druhém břehu pořádně otřepat. Na příštím mostě čekala Jiřina a pak už jdem do lesů a strání. První studánka je Klářina, druhá Františkova, třetí nevím, čtvrtá Smrková, pak jedna se soškou Panenky Marie, ale trubka suchá. Tu jsme hledali dlouho. U všech studánek hrnečky k dispozici.

Dokonce i houbaření se dařilo v podobě klouzků a hříbečků, takže jsme kráčeli a kráčeli a bylo to pěkné.

Gusta:

(zatím nic)

Jiřina:

(zatím nic)

Karel:

Ani nevíte, jak jsem byl rád, že jsem našel tu poslední studánku, neviděl jsem ji asi 10 let. K mému překvapení jsme také objevili tzv. Čertův dup.

ja.:

Karle, čerti dubou!

Milena:

(zatím nic)

ja.:

V Chocni jsme byli před půl devátou, tedy jsme se na sraz před nádraží dostavili dříve než včas. Zatím tu byla jen ustaraná Milena, s obavami, co je s Karlem, neb pochybovala, že by se bez něj ve zdejších lesích vyznala. Po chvíli dojel osobák od Třebové a z něj se vybatolili Eda s Gustou. Čekali s námi spořádaně do doby startu a když se Karel ani po něm neobjevil, vyrazili jsme bez něj s nadějí, že ho snad někde potkáme cestou.

I stalo se přání skutkém a za podchodem jsme Karla šťastně potkali. Zamknul si kolo, na kterém přijel a hned zasel do našich řad zmatek, kterou trasou se budem vlastně brát. Nabízel výlety od 8 km do 14 km (do H. Jelení). Než jsme se stihli zorientovat a rozhodnout který, probral se Gusta, jenž se zajímal o hospodu, ve které skončíme. Původně nabídnutá Marlenka u nádraží se mu nezdála dost dobrá a začal mocně lobovat pro Jachtu a Stelu Artois, kou v ní prý výbornou točej.

Museli jsme ho umravnit Oslem a teprv potom se vrátit k prvotní volbě trasy. Jak asi tušíte, vybrali jsme zlatou střední cestu, prý 10 km nějakých 7, 8 studánek.

Jiřina se nedostavila, neb měla problém s botama, než počká na nás někde na příhodném místě. Prošli jsme tedy krásně zbarveným parkem až k Orlici a spolu s ní se vydali rozkopanou Pardubickou ulicí k Nábřeží Krále Jiřího. Na jeho konci jsme z něj přeskákali po kamenech na druhý břeh a postupovali po NS Mezi Orlicemi na severozápad. Což bylo dobře, neb u mostu pod Zítkovem na nás čekala přislíbená Jiřina.

Společně jsme přešli po mostě zase na levý břeh a nadále se drželi osvědčené NS, dokud nezmizela pod tratí vlevo. Tam jsme ji opustili a šli dál dle trati a vyježděných kolejí v trávě. Koleje nás dovedly k první studánce, protože jak nám Milena vysvětlila, ty v trávě jsou od zájemců o její léčivou vodu. Jmenuje se Klářin pramen a obsahuje prý kaolín, což má být dobré na vlasy a hemeroidy, čili si lze vybrat, co je prokoho vhodnější. Nalézá se pod strání, hned na kraji lesa a nad tratí a jako u všech ostatních jsou u ní ponechány hrnečky na koštování. Okusili jsme a vskutku, funguje! Zbělely mi vousy.

Hned o kousek dál a výš na sever je v lese další pramen, tentokrát Františkův. Legenda o něm nepraví nic, leč mohu s klidem prohlásit, že účinek bude mít podobný jako onen ve Františkových lázních.

Od Františka jsme se vydali na západ úvozem do pěkného krpálu, abychom se vyšplhali na náš první kopec, z nějž jsme zas slezli k lesnímu rybníčku Žampach, kde se nálezá Darebnická studánka. Najít další pramen nebyl žádný problém, sračilo jít proti proudu potůčku, který rybníček zásobuje. O kus dál po něm najdete Smrkovou studánku, dobrou na rýmu, neb se po ní lépe smrká.

Následovalo delší putování krásnými choceňskými lesy, nahoru dolů a zase naopak, než se Karlovi povedlo trefit a objevit poslední námi dnes navštívenou Mariánskou studánku. Její léčivou moc jsme neměli možnost okusit, ančto byla vyschlá! Zato kousek nad ní jsme narazili na cyklostezku č. 4229, po níž jsme konečně spěli na jih, to jest zpátky k Chocni, pod zámínkou navštívit Čertův dub, od něhož už jsme dnes jednou byli pouhých 0,5 kilometru.

Našli jsme ho díky Mileně, když jsme se dostali na lesní asfaltku a minuli planou cedulku s označením. Čertův dub se nachází asi o kus dál, vpravo v dolíčku pod silničkou, leží tu sražený bleskem a zvolna práchniví. Nám stačil jen pohled z dálky. Nikdo neprojevil zájem prohlédnout si ho zblízka a ochutnat vodu z další studánky, která se u něj nachází. Lečívek bylo již dost, všichni chtěli na pivo!

Další putování bylo poněkud únavné a zdlouhavé, jako každá chůze po přímo nalajnované silnici. Jediným osvěžením byly okolní lesy a nepřítomnost dopravy.

Byla proto, aspoň pro mne, velká úleva, když nás zelená vtáhla zase na lesní pešinu, vedoucí k Prokopoj. U Velké verandy nám Karel podal historii zdejšího běžeckého závodu, který se k ní váže a u Prokopa se omluvil, že nestihl uklidit listí a přeleštit cedulky.

Za Prokopem jsme podešli trať, vyšli z lesa a byli zase u řeky na konci Nábřeží Krále Jiřího. Po nábřeží jsme šli jen k první ulici doprava. Byla Erbenova a dovedla nás do parčíku se vznosnou sochou KHB. Tady jsme se rozdělili, část — převážně dámská, šla doleva Štefánikovou. Část pánská (bez Gusty) šla rovně Vrchlického. Oba týmy došly na Pardubickou, kdež vyšli proti sobě, aby se setkaly před Oslem.

Naším středobodem a cílem byla hospoda U Osla, kteráž se dělí na dvě poloviny. Lévá kuřácká, kam jsme nešli, bylo volno (seděl tu jen pár zamřelých kuřáků) a byl krásný výhled ven. Zatímco v právé, nekuřácké části bylo živo až nazděno a běžela obří televize, přesto jsme ji zvolili. Také jsme se tady naobědvali, když se nám podařilo obsadit jediný osmimístný stůl uprostřed po dvou odchozích hostech. Čepují tu budějovická piva, ká sice nepatří k mým favoritům, než jedenáctka Pardál byla víc než pitelná a určitě podporují fantazii, jak vidno z kontrastu mého zápisů vůči zápisům ostatních výletníků.

Škoda, že ve dvě kvůli Babišoj zavírali — potřebovali trénovat na EET. Vedle v kuřárně měl ajťák už nachystaný vercajk. Škoda, mohli jsme ještě posedět a víc probrat poměry. Než bylo dobře, že nás vyhodili, venku se nám konečně dostalo od rána slibovaného sluníčka a nádherně zbarveného podzimu. Ty nám daly zapomenout na načatou politickou diskuzi;-)

Po rozkopané Pardubické ulici jsme dospěli ke kraji krásného Zámeckého parku a jím a choceňským podzimem se vrátili zase k ústí podchodu na nádraží, abychom náš výlet zakončili tam, kde jsme ráno začali.

Možnosti

Mlha na mostě přes který jsme nešli.

Takhle velkou houbu jsem tam nechal.

Jedna z hospodských momentek.