DOKUMENTACE

z výletu do Lichkova

v pátek 7. října 2016

Kronika

Eva:

Ještě včera doslovně nejasno jak s výletem, bylo totiž velmi zataženo a lilo celý den. Ale ráno jasno! Ovšem teplota nulová a šedivák chrastí pod nohama. Taky auto jsme museli oškrabávat, ale cestou do Ústí se ledy rozpustily. Z Hrádku dolů jedem do mlhy, v Kerharticích jsme odložili feldu a v sestavě ja. + E + Ž kráčeli na nové nádraží, kde už postával Gusta. Vlakem Kyšperandou frčíme do Mladkova a až cestou jsme zjistili, že v Ústí nám prodali jízdenku jenom tam a ještě k tomu pro jednoho důchodce + jednoho nedůchodce. Žoli je v tašce a je v klidu na sedadle. Pan průvodčí nám jízdenku dořešil na zpáteční a důchodcovskou.

Z Mladkova klasicky, tu cestičkou, tu silnicí vzhůru k polské hranici. Já jsem se šla s Žoli podívat na kozí stádo + oslíčka v ohradě (asi oslička, celá černá).

Pak ke Kašparově chatě na Adamu, která je otevřená v pátek od 15 hod. Takže sedíme venku u stolu a svačíme. Místní kocour hned přišel loudit něco dobrého. Žoli si s ním chtěla buď hrát, nebo ho prohnat, ale on by se nedal, hrbil se a vrčel. Úžasné rozhledové místo (směrem k Orlickým horám vykáceli stromy). Ale! Mraky halí vršky hor, takže Králíčák vidíme jen trošku, ostatní horstva jakž takž. Pak je vidět, že jsou vršky hor zasněžené!

Vracíme se na křižovatku s cestou do Polska a po polské straně, kousek od krav, jdem po louce k lesu, přes les na českou stranu — po sluníčku — s výhledem na Hedeč a Králíky sestupujem do Lichkova.

Tam do velkého zemědělského dvora — lichkovská farma — pro kozí sýry. Pak okolo farmy k prodejně — hospodě, leč asi nefunguje. Takže na nádraží do nádražky na obídek a pivo, konečně.

Gusta:

(zatím nic)

ja.:

Když jsme se ráno vynořili z podchodu, bylo vidět, že Gustoj spadl velký kámen od srdce, jinak by totiž se svou půllitrovkou pravého kubánského rumu jel sám! (To jsme ovšem v tu chvíli ještě nevěděli, neb se s ní vytasil až na Adamu. Pravda, naznačoval v mejlech, by případní výletníci nezapomněli vzíti si čaj, leč kdo mohl tušit...)

V závorce poněkud předbíhám, nejdřív jsme dojeli do Mladkova, tam vystoupili, počkali na Evu, až si navlékne teplé gatě a štulpny, a teprve pak vyrazili po červené do vsi, bychom se tu na návsi na vlastní oči přesvědčili, že legendární hospodu U Bohouše v srpnu fakt zavřeli;-(

Místo něj jsme se aspoň pokochali pěkným Mariánským sloupem a větrným mlýnkem ve štítu následné lodní stodoly — měla kulatá okénka jako parník. Za nimi jsme přešli silnici a sešli pod ní, neb tak velel Gusta. Ač se snažil vydávat za znalce, přece jen trochu zbloudil a rozhodující chalupu místo zprava oběšel (a my s ním) zleva. Než nebylo to na škodu, páč zatím to vyjde nastejno. (Píšu „zatím“, neb plot lze přistavět kdykoliv.) Zatím se vždy stejně přijde k silnici.

Jest to silnice na Adama a dál na Čihák, Bartošovice etc. a má tu vlastnost, že se do kopce kroutí, což jest pro pěšího turistu výhoda. Může si přes louky krátit cestu a dle vyšlapaných steziček tak pilně činí. I my se tak přičinili a dospěli tím, střídajíce silnici s loukama, do Petroviček.

Petrovičky jsou nenápadná osada, vyskytující se na půl cesty na Adama, pnoucí se snaživě do kopce a vyznačující se zavřenou hospodou a sbírkou dřevěných plastik (ké tu podávám vedle vlevo). Asi uprostřed tu maj kamenného sokola, o němž jsme zvažovali, zda to náhodou nebyl Adler. Kdyby byl, bylo by to lepší. A kdybychom to bývali věděli, bylo by to nejlepší.

Také jsme tu potkali místního zdatného houbaře, kterak se vracel z lovu. Kousek pod námi se pak chlubil dalšímu domorodci svou kořistí v nadité igelitce. To uvádím jen pro pořádek a jako důkaz, že houby rostou a ne že ne, Brlenko!

Za Petrovičkami jsme si ještě jednou střihli louku a pak už to byla nuda po silnici až k polskému Kamýku, před nímž jsme uhli vlevo ke Kašparově chatě, bychom si užili, dle Gusty, úžasných výhledů. Hospody ne, ta byla avizovaně zavřená;-( Jenže ani výhledy se nekonaly. Králíčák na severu jakoby nebyl! Prostě zmizel. A až teprve po svačině se občas na chvíli objevil vysoko na nebi kus jeho hřbetu, což nebylo zdaleka tak zázračné, jako když Gusta výtáhl ze svého batohu petku s rumem a nutil nás, abychom si zavdali! Odolala jen Žolinka a žebrající kašparský kocour, jimž ovšem Gusta nic nenabídl. Rum byl výtečný, vskutku kubánský, leč bez naředění čajem dost náročný;-)

Po důkladné svačině jsme z dobyté výšky zase kus slevili, a to k hraničnímu přechodu do Polska, kde na parkovišti u něj nějaký podnikavý tatinek fotil své ratolesi na památku. My si tu důkladně prostudovali informační tabule, bychom směle vykročili po zelené na polské území.

Mají to bratři Poláci na hřebenu úplně stejné jako my, jen se tu vyskytuje v našinsku neobvyklém množství volně se pasoucí skot. Bylo mu třeba vzdát úctu, neb díval se po nás zaujatě. Nejspíš se mu nelíbilo, jak se na jeho pastvině pokoušela Eva vypustit mého draka. Naštěstí nefoukalo a tak se krávy nenaštvaly. Přesto jsme raději přidali, bychom byli v blízkém lese dřív, než si to rozmyslí.

V polském lese byl stejný stín a zima, jako u nás na severním svahu, a znovu jsem si tu potvrdil, jak legrační je člověčí snaha něco si na matičce Zemi vymezit.

Přes všechny filosofické úvahy jsme se, jak jen to bylo možné, rádi vrátili na českou stranu. Důvodem bylo sluníčko, které na jihu lépe hřeje. Nehodlám vám básnit, co jsme si při následném sestupu do Čech užívali, něměli byste pak důvod chodit na výlety. Bylo to prostě krásné!

Takže budu pokračovat až v údolí za tratí a za silnicí, po níž jsme konečně dospěli do Lichkova, na jehož kraji nás Gusta dovedl do slíbeného Lichkovského dvora na syrečky. Měli jsme trochu smůlu, bylo už po sezóně a doprodávali jen zbytky z léta. Tak jsme jim pomohli se jich zbavit. My tedy výhradně kozích, a ač byly nekřesťanský drahé, doma jsme potom nelitovali (teď jsem vám prozradil, že svým způsobem švindluju a píšu své zápisy doma;-). Byly naprosto výborné!

Zbytek výletu byla spíš rutina se sháněním vhodného občerstvení, při němž jsme se nevyvarovali dalšího mírného bloudění, neb jsme si díky Gustoj poněkud zašli. Chtěli jsme se podívat Na Kovárnu a on nás po humnech dovedl až k Dřevíčkárně, takže jsme se museli notně vracet ke kostelu a ještě kus za něj. A bylo to úplně zbytečné, protože jsem poprvé zažil, že Vietnamci podnikatelsky selhali. V hospodě v patře jsme se nedovolali obsluhy. Zaplať Pán Bůh za ty dary, konkurenční hospoda U nádraží nám vše bohatě vynahradila. Mohl bych nadále popisovat, co vše jsme u piva probrali, jenže čas je krátký a mé psaní zbytečně dlouhé, tak snad příště o něčem jiném.

Možnosti

Eva s Žoldou u Mariánského sloupu v Mladkově.

Mužná pohoda na Adamu dle Evy.

Jedna z dýní na dvoře Lichkovského dvora.

A jedna bomba či reálná abstrakce od Evy na konec.