DOKUMENTACE

Výletu do Hořic

ve čtvrtek 22. února 2018

Kronika

---

ja:

Využívám práva prvního slova, bych uvedl kontext v němž budu dokumentovat.

Bylo milé vidět po čase tolik spoluvýletníků pohromadě, žel, jak to mezi námi Čechy chodí, vznikly hned vady a sváry o víru. V našem případě už od pomníku Mistra Jana, který své dostál.

Dnešní věrozvěsti to mají jednodušší, jim stačí zvedat hlas, neb cepy už se nebijem, a držet se přesvědčení, že pravdu má ten s posledním slovem. Ne, že by takové konání vedlo k nepřesvědčivým výsledkům, jen mám za to, že takové prostředky znevažují každou víru a nejsou argumentací.

Než tahle úvodní a naštěstí zažehnaná slovní půtka mne přivedla k tomu, že část odkazů k dnešnímu výletu věnuji diskuzím;-) Co si z toho vezmete, je na vás.

---

Eva:

Napíši dodatečně.

---

Jiřka:

(zatím nic)

---

Karel:

(zatím nic)

---

Milena:

(zatím nic ač slíbila napsat též dodatečně)

---

Mirka:

Na letošním prvním výletě se nás sešlo 8, což je vysoká účast. Asi nám chyběl leden a těšili jsme se, že se zase uvidíme.

Hořice jsou město kameníků a všude je plno soch, ať už starých mistrů, nebo novodobého pojetí. Na hřbitově mají krásný vstupní portál.

Dalším proslulým jsou hořické trubičky, které jsme jedli už jako děti a pořád jsou oblíbené.

---

Pépi:

Šla babička do městečka.

---

Vašek:

Bez brýlí nevidím, tak jen zdravím.

---

Eva:

Když jsem ve středu telefonovala s Milenou — hořickou obyvatelkou, překvapilo mě, když mi řekla, že přijede na nádraží na kole. U nás to vypadalo přece jen ještě zimně. Ale v Hořicích opravdu dost jarně. Ovšem až na dosti značné větrno. Každopádně, jak vlak zastavil, Milena s kolem tam čekala.

Cestou z HK nás Pépi přesvědčoval, že skoro nadohled vlevo od trati jsou Nechanice, byvši hnízdo harfenic (+harfeníků?). Vpravo od trati ale byl opravdický a viditelný Chlum s kostelíčkem (bitva 1866).

Jinak za Hradcem chybí zastávka v Plotištích, už není proč zastavovat, továrna už tam není. Ve Všestarech jsem zavzpomínala na cesty do pravěku s Hankou a kroužkem dětí.

Pak taky chybí ta trať (spojovací) do Smiřic. Ale dávno již tomu, co jsem jezdívala do Jičína celý jeden školní rok, coby začínající (a končíci) pedagožka.

Ale zpět k mileně a jejímu kolu: Líčila nám nedávnou historku ze života, jak jí to kolo (skládačku Eska) ukradli Cikáni, ale jednoho po nějaké době odchytila, sklepala ze sedla a donutila (téměř netušícího) k vrácení košíku na řidítka. Policajti netušili vůbec, tak si pomohla sama.

U Husova pomníku se debatovalo o těch, kdo v Hořicích studovali na různých školách, kolem kterých jsme šli (obchodka, učňák prodavaček, pošťaček?, zemědělka i kamenická
a sochařská).

Milena netušila, že naše společná spolužačka květa má svou absolventskou sochu v blízkých Jeřicích. (Jednou jsme ji tam hledali a našli).

Prošli jsme městem na náměstí kolem zrušené hospody Batalion — Baťák, kde stiudenti šutrárny trávili hodně času.

V IC měla paní radost, kolik se nás vydalo do Hořic (byla to Mileny žákyně).

Pak jsme prošli místní Myší dírou a směřovali k parku plnému soch (Smetanov sady) a shromáždili jsme se kolem Krakonoše a porovnali dvě varianty pověsti o této Šalounově soše. Míra vyčetl v místním klasikovi, že to německý Rýbrcoul odchytil dvě české děti, aby nešly do české školy.

Milena kontrovala s pověstí, kterou si opravdu vyprávějí místní občané, že je to Krakonoš zachraňující Jeníčka a Mařenku, kteří zbloudili a svým dechem je ohřívá, aby neumrzli. Pak ovšem dodala, že tím samým Krakonošem místní děti strašívají i když je vlastně hodný. Jen ty oči tak kulí...

Shlédli jsme i další plastiky, hlavně u dětí nejoblíbenější žabky, dřív kašničku, kterou vysochal začínající sochař Quido Kocián.

Děti samy si samozřejmě hrají hlavně s kusy kamenů — viz foto.

Od této jednostranné činnosti se je snaží odlákat jakási hravá stezka, poněkud matoucí. Zavěšené dřevěné kolíky (nazvané Trubičkofon, i když jsou plné) s paličkou lákají k muzicírování. Vyzkoušela jsem a zjistila, že i když se délka válečků postupně zkracuje, tóny jsou jiné, než jse čekala.

Milena nám ukázala cestu na Gothard a vydala se za svou maminkou, že se pak ještě potkáme.

Na tom slavném vršku fučelo úplně nejvíc. Sluníčko sice svítilo, ale nebylo to nic platné. Suché listí lítalo huste vzduchem mezi spoustou soch, usedalo na trávu a pak zas letělo dál, nebo zpátky. Fotili jsme sochy a vystoupili až k Riegerovu obelisku, pak směr Žižka (který tu slavně zvítězil).

Starý hřbitov kolem kostelíka (tam nefoukalo) + Nový hřbitov s monumentální bránou.

Nakonec jsme usoudili, že soch a rozhledů do kraje už bylo dost a sestoupili jsme zas dolů, prošli ještě jednou parkem a kolem nemocnice spěchali do místního pivovaru. Ač v budově lednice (důmyslně kamenicky vystavěné) restaurace zahřeje. Sice skoro tma, ale poobědvali jsme a občerstvili se místními pivy. To už byla Milena zase s námi, takže nás provázela ještě městem a pak na nádraží. Nakoukli jsme do zámku, kde byl donedávna lesnický úřad, je tam ve voliéře krásný zlatý bažant a neméně úžasná orebice. Ještě jsme se ale zastavili v jedné z cukráren, abychom zakoupili Hořické trubičky. A Milena nám věnovala ty silnější a napůl máčené, mňam. Pak jsme došli na nádraží, loučili se a jeli. U nástupiště na nádraží je veliká Davidova hvězda na památku židovského transportu v roce 1942, s nápisem Cesta bez návratu.

Původně jsem čerpala informace též od Dr. Evy Ulrychové, archeoložky z Jičína, která vyzkoumala spoustu míst v regionu a pořádá archeologické vycházky v celé této oblasti, což je opravdu skvělá věc, že se lidi dozvědí, co tu bylo dřív. Bohužel, nemohla s námi jít na výlet, snad někdy příště.

---

ja.:

Protože Pépi něco načal a nedokončil, lze si nám představovati, že to byla jeho babička z Rájce-Jestřebí, která se vydala dráhou do městěčka Hořic opatřit si kloudný brousek na srp a když už tu byla, koupila na trhu dvě vajíčka, dědečkovi hůlčičku a sobě hřebíneček, svázala to do uzlíku, neb ani šátku neodolala, a vzniklo tohle zdánlivě nevinné povídání, ančto jen Pán Bůh ví, co udělala s nabroušeným srpem, neb chudák dědeček nám to už jistě nepoví!

Ale to bych odbočoval od tématu, kterým byly a snad ještě jsou pořád Hořice, které nás vskutku pohostinsky uvítaly, když vyslaly svou zástupkyni, aby nás jimi provedla.

I seznámili jsme se důkladně s jejich přednostmi a nesmlčeny neostaly ani jejich vady, třeba jak nalézají se tu ztrácené skládačky, by se posléze spravedlivě dostaly zpět ku svým majitelkám. Inu, kamenický lid je lid spravedlivý a jeho ruce pádné!

Někdy až moc, vycházíme-li z téze, že všeho moc škodí. Zde vyslovím hříšnou myšlenku, že v Hořicích je přesochováno! On už nějak každý, kdo se ochomítal kolem zdejší kamenické školy, měl potřebu zanechat po sobě v Hořicích památku.

Neodpustím si srovnání s Pískem, kde mají podobnou manii, jenže ač jejím výsledkem jsou díla ještě daleko zhůvěřilejší než ta Hořická, mají jednu základní přednost, místo z hořického pískovce jsou z písku — doufám, že otavského. Tohoto štěstí se, bohužel, Hořicím nedostalo a tak jeho ulice a parky zdobí některé artefakty, které kdyby se rozpadly, bylo by to pro město milosrdnější. Řekl bych, že střídmost je vhodná i pro městskou výzdobu.

Jinak jest to město, jehož sláva zjevně pohasla a mile zkomírá v nevlídné současnosti. Vím, že mé soudy jsou troufalé, vzhledem k času, který jsme tu strávili, leč jako v Cukrárně u Barborky na náměstí nemají jedny Hořické trubičky, tak rozšiřuju přehršel názorů na tohle městečko pod Chlumy a můžete si vybrat, který ochutnáte.

---

Pépi (dodatečně a korespondenčně):

Ciao z městské knihovny Hradec Králové (byvší Vertex), posílám požadované — edituj.

PELINKA MIMO PROVOZ

Přišla zpráva, že je třeba být duchaplný. Zřejmě počin umělé inteligence, provokace samočinného rozesílače nevyžádané korespondence.

Duchaplností je moc a snadno dostupných, jenom se obtížně vyhledávají z toho všeho ostatního, někdo by si to mohl vzít na starost, ale kdo, když se lidi nehlásí.

Tak prý již před třiceti lety a snad asi německy Jiří Gruša zhodnotil ten konflikt Riegra(obelisk na kopci města Hořice) s udavačem Sabinou (asi bez obelisků), že větší lumpové uštvali malého lumpa. A kamenosochařství se konzervuje ve svých tradičních hranicích a globálně se rozmáhají odlitky, odstřiky, výkovky a válcované profily, o řezbách nemluvě.

Skepsí končí každý esej — když nebudeš sklízet, nesej,

Konec příspěvku, jsi na řadě.

 

---

Fotky

 

Partie z vlaku.

Uvítání v Hořicích.

Detaily z Husovy ulice.

Náměstí skoro na dohled, je o blok za kostelem.

Žabí studánka.

Sochy na Gothardu.

Sochařský park od Evy.

Insitní funerální umění.

Pivovarský inventář.

Pivovarský obsah.

Náměstí Jiřího z Poděbrad.

Pouliční abstrakce.

Mrtvý Abel.

Stíny na perónu.

 

---

Texty

 

Jak to bylo s Krakonošem

K vánocům 1902 vydaly Volné směry pohádkovou knihu Sníh. Ilustrovali ji naši nejlepší soudobí umělci. Výzdoby se účastnil i sochař Ladislav Šaloun. Pohádku Václava Tilleho o Rýbrcoulovi doprovodil vlastním způsobem, reprodukcí svého modelu pohádkové postavy Krakonoše. Hořickému učiteli Kyselovi obrázek učaroval. Nešel mu z hlavy a Šalounovi se svěřil, proč nemůže spát: udělat z modelu obrovitou úděsnou sochu pohádkové příšery a zarámovat ji do zelené kulisy kleče a kapradí.

A tak se děti toho hrozného vládce hor bály už na Jubilejní výstavě v Praze 1907. Žáci sochařské školy ho vytesali z doubravského pískovce a Šaloun sám mu dodal do tváře hodně děsu a zlého pošklebku. Také dílenskému učiteli Jozefovi, který provádění v pískovci vedl, řekl svůj druhý záměr, jinotaj. Není to „dobrý vládce hor, pojatý v duchu českém“, jak Krakonoše viděli někteří vykladači, ale zlý duch Krkonoš, šovinista a Schulverein)* v jedné osobě, jak vábením i hrozbou chytají české děti a ženou je do německé školy. Proto jsou děti s mošinkou v záloktí na smrt vystrašeny. Vídeňské ministerstv kultu a vyučování tu sochu zaplatilo a darovalo ji městu Hořickému. Jen život může sehrát takovou frašku.

 

Alois Jilemnický, Kraj slavný kamenem.

 

)* Hrozný Schulverein = školský spolek. (Něco jako Matice školská;-)