DOKUMENTACE

Výletu do Choltic

ve středu 11. dubna 2018

Kronika

Útroby Svatého Bartoloměje v Heřmanově Městci.

ja:

V Cholticích po zastáce motoráčku nás čekalo zajímavé překvapení. Nejenže zmizela nádražní budova (prý ji vypálili bezdomovci), ale také žlutá turistická značka, která odtud vedla do Choltic.

Byli jsme tak vydáni na pospas náhodě a odhadům, protože Mirka, která nás měla vést, sama nevěděla kudy a na první křižovatce (u Cyklosu) nás málem zavedla, kvůli šipce Zámek, na druhou stranu, než bylo potřeba.

Přitom jediná obec širokodaleko k vidění byla vpravo před námi, čili jsme to riskli a vydali se tam. Zde teprve po zeptání jsme se dozvěděli, že jsme vskutku v Cholticích, protože ceduli s označením obce jsme nepotkali. Nechali jsme si zároveň poradit, kudy v zámku. Opět to bylo zajímavé, protože to bylo úplně jinudy, než jsem čekal a než jsme posledně šli.

Ač už někteří jedinci, včetně autora těchto řádek, propadali pochybám, bylo to správně. Vskutku jsme došli k zámecké zdi, kterou jsme obešli zprava a dostali se tak šťastně na Choltický zámek.

Důkázem, že tomu tak bylo je tento můj zápis, který činím na terase zámecké restaurace, kam jsme neprodleně zamířili vyzkoumat, zda má už otevříno. Měla!

Eva:

Předpovídáno téměř letní počasí, nakonec jasno + větrno.

Do Chocně autem, s kterým problém zaparkovat, neb víc auto-mobilistů přesedá na vlak.

Na nádraží Mirka, která jela osobákem a ziskaný čas pak uplatnila v choceňském parku. Na nástupišti Jiřka a Karel, Pépiho vyhlížíme marně.

Takže rychlíkem „vyšší kvality“ směr Pardubice, tam přistoupivši paní nás klidní, že na vystupování v Přelouči dost času. Tam přestupujeme na motoráček a hle — v první zastávce, kterou vláček asi obvykle míjí — Valy u Přelouče — zastavujeme kvůli jakémusi cestujícímu — a on to Pépi, který přijel osobákem po hlavní trati a přešel pár metrů k trati vedlejší.

— holticích (stanici) se přibližně orientujeme a kráčíme silničně směr statek s jakousi osmiokou stavbičkou a už vidíme park a zámek za nimi. Obejdeme kus zdi a už se blížíme k zámecké restauraci — širokodaleko známé a oblíbené, jelikož dobrá piva a jídla nabízí. Takže debužírujeme (jak napsal Poláček — užíváme).

Žoli chtěla kamarádit s veverkou, ale ona s Žoli ne, chrtice u vedlejšího stolu není v dosahu.

Jiřka:

(zatím nic)

Karel:

(zatím nic)

Mirka:

Na rychlík do Chocně jsem vyjela vlakem o hodinu dřív, abych se ještě mohla projít po Chocni. V Přelouči jsme marně vyhlíželi Pépiho. Ten vymyslel originální přestup ve Valech u Přelouče.

Počasí vyšlo výtečně, za Chocní už kvetly stromy, je tady prostě tepleji.

V Cholticích u zámku je výborná restaurace s dobrým Bernardem.

Raškovické bílé fialky.

Pépi:

Navrhuju vyvíjet osmiboké důchodce, protože je málo zábavné převalovat se jen z levého na pravý bok..

ja.:

Musíš víc jíst! Výsledkem je kulatý důchodce, tedy v podstatě s nekonečným povrchem (když hodně jí a blíží se ideálu).

Pak má neomezené možnosti se převalovat. Jen se musí hlídat, by se neodkutálel!

(Psáno ještě v Cholticích.)

ja.:

(Následně v Heřmanově Městci a doma.)

Kutílkova palírna a pivovar, Žlebské Chvalovice, jsem si zapsal v Heřmaňáku U Slunce, kde točili jich nefiltrovanou světlou dvanácku. Pít se dala, leč předchozí Pernštejn jedenácka byl lepší! Než pro zdar výzkumnický jsem se obětoval.

Leč abych se vrátil trochu do minulosti. Po obědě, když se naše mládež vydováděla v parku jsme se vypravili po červené do zámecké obory, kdež mnoho starých dubů tklivě zmírá. Jí jsme se procourali na silnici do Stojic, kam jsme ovšem nedošli, neb ve Svinčanském lese jsme uposlechli výzvy nepřehlédnutelné cedule, ká nám velelela dolevy na východ na rozhlednu Barborku se podívat.

Cesta to byla příma, zároveň jako cyklostezka značená, zprv do kopce se zvedající. Protože ztratili jsme už dávno z očí Pépiho, ký na okraji lesa někam do jeho stínů zašel, využil jsem přestávky vzniklé Karlovou obětavostí posbírat co nejvíc petek, k čemuž se sháněl po vhodném obalu, v němž by splnil svou úlohu lesního ochránce, a zavolal jsem Pépimu, kde se právě vynachází.

Bylo mi sděleno, že za námi po silnici spěje, a že správně odbočí za námi, jak jsem mu vysvětlil. Uklidněn jeho ujištěním pokračoval jsem za ostatními, kteří zatím značný náskok získali.

Dohnal jsem je až na lesní křižovatce, kousek před Raškovickými lomy, z nichž na Vysokou skálu jsme vylezli a k Bezedné jámě sešli. Kupodivu její dno se neodvážil nikdo prozkoumat, a to ani dlouhým klackem. Určitě bychom mu pak poctivě počítali, jak dlouho byl pod vodou!

To už byl skoro kraj lesa a po levé straně jsme šli podél nekonečných třešňových plantáží, které se táhli s námi skoro až nad Raškovice, kdež je ukončil místní geopark s kýženou rozhlednou Barborka. Protože v pokladně nikdo nebyl odvážně jsme vstoupili dovnitř. Zde jsme si prohlédli sbírku nejrůznějších balvanů z blízkého i ze vzdálenějšího okolí a odpočali si před další cestou, pod záminkou čekání na Pépiho.

Když nešel a nešel, usoudili jsme, že je to jeho chyba a sešli jsme na Raškovickou náves, podívat se kdy nám jede autobus do Heřmanova Městce. Bylo to za chvíli a použili jsme ho., neb amatérský turista se musí svézt s dobou, by nezaostával za pokrokem. Ti trpělivější, co vyčkali, se konečně dozvědí, že výhled z rozhledny Barborky je zajisté úžasný, leč nám byl odepřen. Mřížová branka dole byla opatřena mohutnou kladkou! Tedy budeme referovati příště.

Autobus nás vysadil na heřmanském náměstí Míru, kdež prohlédli jsme si zvenku kostel sv. Bartoloměje a od prvního od pohledu schopného muže si nechali poradit hospodu. Z doporučených dvou vybrali jsme si hospůdku U Slunce, která má milou zahrádku, bohužel hned u hlavní silnice na Časlav. Tudíž bylo nám tu poněkud hlučno, jinak vřele doporučuji, točí tu dobrá pardubická piva a pivo uvedené v prvním odstavci a dole ve sklepě to asi není tak slyšet.

Zde mne také napadlo poptat se po Pépim. Ten mi radostně sdělil, že už sedí ve vlaku domů. Bídák! Vrátil se do Choltic a hanebně opustil naše řady. Být ve válečném stavu s mańáky dostal by co se zaslouží za zběhnutí. Zatím se s námi ve válečný stav snažila vstoupit vedlejší doprava a tedy jsme jako moudřejší a znavenější moudře ustoupili, vzavše sebou padlé rozespalé, bychom zkrátili frontu a mohli konečně obdivovat krásy města.

Ty jsme nalezli vzápětí na mírně zarůstajícím Masarykově náměstí. Lze tu vidět prázdnou kašnu a barokní plastiky světců, ké jsme zevrubně neobdivovali, neb nás uhranul protější průhled zámkem na zahradu za ním. Byla to skoro sebevražedná míse, neb se nalézal přes silnici, po které nepřetržitě furt něco jezdilo. Jenže když si dav něco vezme do hlavy, není k zastavení a najednou jsme byli na druhé straně a na nádvoří, kde jsme se hned cítili jako ryby ve vodě, neb tu vysedávaly houfce starců a stařen. Byli jsme totiž v Domově důchodců!

Ač možná by si mnozí libovali vyhřívat se na sluníčku, my jsme se pakovali hned dál na rozlehlou zahradu za zámkem, kde se vyskytovali čilejší obyvatelé domova. Na jihu se kupila mračna a čím více jsme se blížili k východu z parku, tím pečlivěji byla cestička dlážděná pivními víčky! Možná jsem první, kdo zaznamenává tento domorodý zvyk.

Původně jsme chtěli navštívit ještě synagogu a kus od ní další hospodu, která v zátiší Sokolovny na Jiráskově ulici se nalézá. Než jeden míní a druzí mění. Nějak někteří si nenechali zajít chutě a vydali se po vietnamských večerkách mlsat. Nechtíce se nechati svésti na cestu hříchu, šli jsme my odolnější hledat nádraží v plané naději, že třeba restaurace se tam nalézá.

Však byli jsme ušetřeni dalšího pokušení, nalézala se tam jen modrá kšiltovka ve křoví a jinak jen naše ušlé nohy. Ty si opravdu odpočaly, neb čekaly tu s námi na odjezd skoro hodinu! Tady nás také našli kulturní mlsalové, neb k jejich cti nutno podotknouti, že mimo večerky aj synagogu navštívili.

S nimi odjeli jsme skoro prázdným motoráčkem do Přelouče a z Přelouče do Chocně, která už proti ránu působila zvadle. Dole v podchodu, po výstupu z vlaku a sestupu z peronu, jsme se naposled viděli, než jsme se rozloučili a rozešli. Tím bylo dnešnímu výletu učiněno zadost. Čest jeho památce!

Pépi (dodatečně a korespondenčně):

Zážitky z kovozemědělských Choltic byly zcela jednoznačně ve znamení nadměrného užití brzdové kapaliny v požitém.

Fotky 2

Výcházíme od zastávky ČD Choltice.

Ač to tak nevypadá jsme možná na ulici.

Patrně na Nádražní.

V zámecké restauraci na obědě.

U kašny na zámeckém nádvoří.

Na silnici do Stojic.

Na Vysoké skále nad Raškovicemi.

Před geoparkem u Barborky.

U Slunce na pivu z dobrého rodu.

Čekání na přípoj v Přelouči.