DOKUMENTACE

Výletu do Třemošnice

v sobotu 21. dubna 2018

Kronika

Lavička na Lichnici.

ja:

Dovolím si předeslat, že už dlouho jsem neutrpěl takový kulturní šok, jako když jsem si včera ráno přečetl Pépiho jobovku, kterou mi poslal v noci, že místo by nás po dnešním výletě vodil, povede si přes víkend jinde!

Komentáře k takovému avanturismu netřeba. Obrázek o nešlechetníku si každý udělej sám. Já už jeden mám a je si na něm docela podobnej.

Eva:

Od rána letní počasí, v Chocni u nádraží míň aut než v pracovní dny. U pokladny potkáváme Milenu, na nástupišti za chvíli Jiřina a současně s vlakem Karel. Rychlíkem (značně plným) do Přelouče, kde vystupují davy turistů, ale do motoráčku naštěstí nejdou.

Tentokrát jedem až do Práchovic (jen v sobotu) a tam se nějakou dobu nemůžem vymotat správným směrem. Ukazuje se pak i nadále, že tentokrát žlutá značka se nás snaží zmást.

Prachovice jsou díky cementu bohaté městečko (možná v nedaleké minulosti) — obří hospoda, škola, sídliště z padesátých let, obří památník padlých z 1. války, cementárna a lom monumentální.

Po žluté k lesu a rybníčku, přes les (místy bývalý) cik cak k dalšímu rybníku — vypuštěnému (hodně škeblí a několik detektorářů).

Záhy vidíme kopec se zříceninou hradu a nakonec jsme tam vystoupali a vyhlíželi do kraje, zatímco se na nádvoří mečovala spousta místních šermířů. Obchůdek vyřezávače, výklad s místními pověstmi, minimuzeum.

Pod hradem matka jednoho rytíře vařila guláš v kotli a nechala nás opíct naše buřtíky. Pak už nás zlákala občerstvení se slunečníkem Rychtář. Točené totéž, lahváč Plzeň. Pohoda.

Jiřka:

(zatím nic)

Karel:

Výlet plný zážitků. Rybníčková pohoda u rybníku hned za Práchovicemi, vystřídalo hledání žluté, následoval Lichtenburg. Na zřícenině byla šermovačka a vzpomínky na kolmickou dovolenou v Kraskově asi před 15ti lety s Jiřinkou. V podhradí vařili guláš pro rytíře. My jsme toho využili a opekli si špekáčky. Byl to další zážitek, nikdo si od nás mimo Žolinky nechtěl vzít a tak jsem se musel malinko přežrat.

Milena:

Jelikož nejím párky a špekáčky, musela jsem si doma něco (LIDL) připravit k obědu: plechovka černých fazolí, 4 poloviny sušených rajčat, čedar — nebo jiný dobrý sýr, 1 lžice jogurtu, pepř, chilli a trochu medvěda. Rajčata a sýr nakrájet nadrobno, přidat koření a jogurt a vše zamíchat, solit až po ochutnání.

Podhradí s Lichnicí.

Pépi (korespondenčně):

Třemošnice jsem musil oželet z důvodů zcela rodinných, náhle během předvečera vypuknuvších.

ja.:

Bylo to dosti zmatené putování bez vůdce. V Prachovicí se vedoucí role suvereně ujala Milena pod záminkou, že tudy už šla a cestu zná, a že nás po ní dovede k Lovětínské rokli. Kraj prachovického lomu, kam nás zavedla, poněkud její elán zchladil, protože tu stál rozcestník, kdež zřetelně stálo, že tu začíná žlutá, která odtud do Třemošnice přes Lovětínskou rokli vede, než úplně na opačnou stranu, než kam jsme doposud měli namíříno.

Po provedené kolektivizaci jsme se konečně dostali do Prachovic, které musely být asi v době své vápencové slávy velmi živé město, dnes však bylo pusté a prázdné, což dotvrzovala beznadějně delší dobu zavřená hospoda U Holubů a krám Coopu o kus dál, ký právě zavřeli, páč jim v 10:00 padla. Věru milé přivítání.

Poměrně rychle jsme se vymotali na jeho periferii, kdež úpadek bývalé slávy dotvrzovala opuštěná, rozpadající se plovárna s trochou řasami zarostlé vody. Až o kus dál na kraji lesa, u malého rybníčku, to vypadalo veseleji, čehož většina výletníku využila k menší přestávce na svačinu, neb tu byly dvě lavičky, z nich jednu si hned zabral roztahovačný Karel!

Následně cesta poněkud nevyzpytatelně okračovala lesem a v němž málem jsme se ztratili a došli by bůhví kam, kdybych nenavrhl vrátit se na poslední žlutou, páč o stylu turistického značení nemám žádné iluze. Jedině tak jsme se dostali k Lovětínskému rybníku, který byl celý vypuštěný a jeho seschlé dno pokrývaly hustě velké ulity rybničních škeblí. Žel bez perel! Opatřivše si důkladnou zásobu jich ulit pokračovali jsme po žluté až k dalšímu rozcestí na Ohrádce, kdež jsme odolali dalšímu luznému vábení Mileny a odpustili si jí nabízené krásy divoké přírody v podobě Lovětínské rokle. Přeci jen malebná silueta zřícenin hradu Lichnice před námi byla pro nás reálnější a praktická — neb evidentně blíž! Dali jsme valé žluté a stržím a štrádili dál po červené a po silnici k troskám před námi.

Netrvalo dlouho a dobili jsme Podhradí, kdež nikoho z nás ani nenapadlo navštívit Dívčí kámen, neb někteří doufali v blízký podhradní kiosek! A vskutku ve svém doufání nebyli oslyšeni, nalézá se tu jeden příhodně hned u cesty k hradu, kousek nad silnicí, než před ním zafungovala vnitrovýletní demokracie TSA a většina odhlasovala, že nejdřív hrad a teprve potom pivo. Nezbylo mi, než utřít hubu;-(

Připojili jsme se k davům proudícím na hrad a spolu s nimi vystoupali až na nádvoří za první bránou, kdež paní pokladní nás jako důchodce ohleduplně zkasírovala. Coby platící návštěvníci jsme si zato mohli nejen prohlížet krásy zřícenin, bavit se probíhajícím nácvikem místní šermířské skupiny, či obdařit se ručně vypižlanou uměleckou lžicí (případně zdobenou vlastním vypáleným moudrem!), ale byli jsme též pozváni na výklad o historii hradu, který v poledne sama paní biletářka u brány obětavě podá.

Potěšeni širokou nabídkou dali jsme se do práce návštěvnické a pilně studovali hradní atrakce, z nichž třeba vyzdvihnouti můj prvovýstup na rozhlednu Miladu, z níž rozlehlý výhled do kraje jsem z naší výpravy prvý poznal. V mlžné dáli byly k vidění města Čáslav, Kutná Hora a Kolín. Bývaly prý vidět aj hory Říp a Milešovka, než dnes se nekonaly. Teprve po mém sestupu odvážili se s náležitým odstupem, nejspíš posíleni vyslechnutou pohnutou historii hradu, ostatní výletníci mne napodobit, správně soudíce, že když věž se mnou nespadla, jim se to určitě nepřihodí.

To trochu předbíhám, neb po sestupu, nemoha je najít, prohlédl jsem si v klidu zbytky jakýchsi pivnic a malé muzeum, kdež již někdo z výletníku jménem TSA učinil zápis do návštěvní knihy. Teprve poté jsem si všiml, že ostatní se zatím shromáždili u brány, byloť totiž po poledni a paní pokladní kastelánka tu podávala poutavý výklad o dějinách, jehož jsem byl z velké části ušetřen. Na mne zbyly až pověsti k hradu se vážící, které byly patřičně barvité a jistě poněkud ahistorické.

Po přednášce se ostatní vypravili na Miladu, já ostal a se Žolinkou se zvolna opaloval. Přestože jest to činnost náročná, zopakovali jsme ji následně kousek pod hradem, kde na loučce na otevřeném ohni vařil se v kotli guláš pro místní šermíře a nějaká jich obětavá příznivkyně a matka jím míchala. Dovolili jsme si připojit se k ohni s našimi buřty, které jsme opékali a opalovali neméně poctivě jako mě sluníčko na nádvoří. Výsledkem byla horká, tuk kapající uzenina, snědená s láskou, neb byla námi vlastnoručně opečená a tím dobrá!

Po požití uzenin již nikdo neprotestoval (až na Prokopovi, kteří dosud nedoopékali), bychom při sestupu navštívili přilehlý kiosek s dobrým hlineckým Rychtářem. Trávilo se tu odpoledne velmi pohodlně a škoda, že opozdilí opékači skončili svou činnost relativně brzy — měl jsem teprve dvě desítky. Zbyl mi čas už jen na jedno malé, neb Karlovi pivo tolik nechutnalo a museli jsme se vydat na další pouť do Třemošnice, která prý nalézá se pod kopcem.

Milé bylo, že vskutku byla, neb se do ní setrvale sestupovalo! Nejdřív až na konec Pohradí, kdež jsme s červenou prudce zabočili ze silnice vpravo a vstoupili zas do lesa, kde hned v jeho kraji stál rozložitý dub, údajně Žižkův dub, (nejspíš zde přišel také o nějakou součást?) s následným jezírkem a lesní cestou, po níž jsme ještě víc klesali. Skoro nad Třemošnicí byla za silnicí zpestřena překážkou v podobě svodidel, kterým se Karel chytře vyhnul, když se dřív vydal nějakou krkolomnou bývalou sjezdovkou.

S posledními silami dospěli jsme konečně do Třemošnice, kdež nebylo živáčka, ký by nám poradil, kde tu maj hospodu, když už tu nemaj kostel! Nakonec to nebylo tak složité, na konci náměstí vlevo stál hotel Lichnice s restaurací. Ta pak měla za hotelem stíněnou zahrádku, kde se zřejmě vyskytovalo veškeré místní obyvatelstvo. Jistě poněkud přeháním, leč omluvou mi budiž stoupající vedro a následné halucinace z žízně, protože jsme se ještě vešli.

Protože s námi nebyl Pépi, by dohlížel na plnění itineráře, naprosto jsme zvlčili a když Milena navrhla, že bychom mohli v 15:05 jet odtud autobusem do Pardubic a dál vlakem, oželeli jsme původní pracně vymyšlený plán užití železnice z Chrudimi do Moravan a rychle dopili svá piva, abychom stihli spoj do Pardubic.

Naštěstí na autobusové nádraží tu maj kousek, takže jsme trochu čekali. Jezdí tu velmi vyčurané autobusy, náš si nejdřív nechal dobít Oredo kartu, aby ji pak prohlásil za vadnou, když mi na ní měl vydat slevu na jízdné. Než odolal jsem a asi na sedmý pokus obdržel jízdenky do Pardubic, za skřípění zubů cestující veřejnosti, která se kupila ve frontě venku.

V Pardubicích jsme byli jedna dvě, přešli jsme z jednoho nádraží na druhé, a protože to konečné bylo železniční, mělo jako řádná železniční uzlová instituce nádražní restauraci, do níž jsme hned zapadli, neb jsme měli skoro třičtvrtě hodiny času. Točí tu sice Budvar, ale ten se dal vydržet, zvlášť když už jsme vydrželi všechna předchozí příkoří, najmě prvotního zběhnutí našeho voje vůdce. No a to je konec!

Pépi (dodatečně a korespondenčně):

(taky zatím nic!!!)

Žolinka (v překladu):

Nikdo mi nic nedal! Natož buřta;-(

Technické poznámky:

Práchovice jsou Prachovice!

Medvědi se u nás nejedí! Jsou totiž chránění!!! Na co byla plechovka černých fazolí?

Fotky 2

V Prachovicích.

Zmožený výletník u prvního rybníka za Prachovicemi.

Vypuštěný Lovětínský rybník.

Patrně na bývalém prvním nádvoří, před poslední bránou Lichnice.

Na hlavním nádvoří hradu Lichnici.

Zkouška turistické zdatnosti, žlutá do Třemošnice pokračuje za svodidly.

Třemošnice — Odcházíme na autobus z hotelu Lichnice.

Třemošnické autobusové náměstí.

Nonverbální Budvar v nádražní restauraci v Pardubicích.