DOKUMENTACE

1. části IX. Kuličkiády

ve čtvrtek 10. května 2018

Kronika

---

Kvetoucí brusinky.

---

ja:

Na začátek musím uvést, že výlet pro mne byl nebetyčným utrpením, páč mně nehorázně a příšerně brala noha, kteroužto újmu jsem si uchodil o víkendu v Berouně na Hrnčířských trzích svou nevhodnou obuví. Dláždění není právě vhodný podklad pro mé dolní končetiny. O kloubech, zvlášť artrózou sežraných, nemluvě.

Tudíž v Boru jsem toho měl právě dost, bych neměl žádnou radost ani z hraní kuliček. Ano, tak hluboce jsem klesl!

Omlouvám se tímto postiženým spoluvýletníkům a doufám, že jsem jim výlet příliš nezkazil, když mi nečinilo potíže při prvních náznacích důvodů, že bychom už mohli skončit v nějaké hospodě, ukončit herní produkci. Zvlášť když mi jako pádný argument posloužil příjezd autobusu do Proseče, kam jsem velel se přesunout.

Na mou duši, na sto hříchů: na Polanku bych určitě nedošel! Na druhou stranu nikdo neprotestoval a většina byla sbalená a u autobusu dřív než já. Pokračování příště.

---

Dobře utajená oprsklá sojka.

---

Eva:

Ráno autem do L na bus do Proseče, objevuje se Jiřka s Karlem, kteří zrovna absolvovali předvýletní trasu z Nedošínské křižovatky, kde opustili autobus v nehybné koloně a vyběhli po svých směr busák. Též Mirka přijela od Třebové, takže nás je 5 + Žoli.

Vystupujem na Posekanci a začátek cesty je nejistý, neb jdem po cyklostezce a ne po značce — do Toulovcových maštalí, plni nadšení a energie (Jiřka nás dopuje), ovšem jakmile se cesta změní v pěší — totiž skoro lezeckou, energie se umenšuje a kolenní a jiné klouby bolí víc. Jen Karel je schopen horolezit — po skále a po stromě, aby umístil šišku (ne svou, ale borovou) do důlku ve skále, a to co nejvýš. Je to nějaký nový úkaz turistický. Podpírání převisů klacíky, klacky a břevny už se okoukalo, teď se vkládají šišky do důlků.

Maštale jsou teď nějak monumentálnější, stromy kolem skal částečně popadaly, částečně byly skáceny(?). Do Boru je cesta nějak delší než dřív. Automaticky jdeme cvrnkat za hasičárnu, kde jsme působili už vloni (po dlouhém hledání nejlepšího místa). Letos někdo skolil májku, i když byla dost vysoko opásána železnými obručemi a svislými pruhy. Asi přijeli s vyšším autem nebo čím nějací nepřátelé Boru.

V malém rybníčku je letos orobinec úzkolistý, už dost vyrostlý, a tokozelka hyacint + lekníny. Žáby skáčou do vody z bahnitého okraje a ejhle — pár orobinců je povytažených — tak je dovytáhnu a šup do pytle.

Jdu podle šipky „Občerstvení“ až k opuštěnému koupališti, takže se tu občerstvuje asi jen v sezóně koupání.

Načež vypukla Kuličkiáda (+ házení balónku Žolince) a vyvíjela se zdárně přes zrádné úskoky přírodního terénu a příroda přitvrdila — vítr sílí, mraky se kupí, takže nadšeně běžíme k autobusu do Proseče!

 

---

Detail Maštalí s Hrnčířovou skálou vpravo.

---

Jiřka:

(nakreslila zlatou rybku z akvaria vedle; předem zamítám, že se jedná o vydírání!)

 

 

---

Toulovcovy maštale od Voletína.

---

Karel:

Nejsilnější zážitek se konal ještě před oficiálním odstartováním výletu. Podlehl jsem panice, že autobus vezoucí nás do Litomyšle, uváznoucí v zácpě před Litomyšlí, nás nestihne dovézt na spoj a tak po dalším zastavení v koloně jsme vyrazili z autobusu. Na 3 km jsme měli 15 minut.

Jiřinka začala srdnatě utíkat. Byl to nezapomenutelný styl. snažil jsem se ji uklidnit, že máme času dost. To ji malinko rozlítilo, zvláště když se kolona rozhýbala a náš autobus nás v poklidu předjel. Posléze jsem i já seznal, že času je málo a cíl v dálce.

Stihli jsme to. Nakonec si šel autobusák pro sváču a odjel s 10 min zpožděním.

---

Kohoutí kašna v Proseči.

---

Mirka:

V Litomyšli na autobusáku již čekali ostatní, když jsem tam doratila ze Třebové.

Po vystoupení z autobusu jsme chvíli tápali, jestli jdem správným směrem.

Po cestě jsme se kochali skalními útvary, vyhlídkami a Karel zkoušel jestli dá šišku nejvýše ze všech. V Boru jsme uspořádali turnaj v kuličkách. Nejdřív nanečisto. Najednou Jaromír zavelel „Jede autobus!“, posbíral kuličky a hnali jsme, aby nám neujel. V Proseči „U Míry“ v hospodě vývar nic moc a jedna UHO ke všem jídlům. Vítěz Kuličkiády zatím není znám.

---

Horní náměstí v Proseči s kostelem sv. Mikuláše.

---

Eva:

V Proseči na náměstí jsou 2—3 hospody — volíme tu „U Míry“ — nejlevnější jídla, leč s pivem Poličským.

Míra nosí Mírovi pivo s mírou,

Míra nosí Mírovi pivo na míru,

U Míry nosí Míra Mírovi pivo na míru atd.

 

 

(není známo, k čemu tohle prázdné místo slouží, než je tomu tak)

 

 

 

Nevím jestli ten co roznáší je skutečně Míra. Je pomalý, udrží v paměti málo a unese 1 talíř maximálně. Ale trochu psát umí, i když pomalu.

Jídla teda levná, ale nic moc, i když zas velký výběr.

---

Opuštěná Petrovna.

---

ja.:

Vidím z předchozích záznamů svých spoluvýletníků, že to zase zbylo na mě shrnout děje které se na výletě udály, by zůstaly uchovány historii turismu.

Především jsme začali na Posekanci výstupem z busu a nástupem na cyklostezku Maštale 1, která tu hned skrz šraňky počínala (či spíš vedla). Měla nás vést k severu k Maštalím, leč pohříchu se začal stáčet na východ na Budislav. I vznikly teorie, že skutečná cyklostezka vedla vedle, a že se musíme vrátit, bychom svůj omyl napravili. Provedli jsme a na kraji u šraňků se ubezpečili z tamní cedulky, že jsme šli dobře!!!

Vyplývá z toho důležitý poznatek, že se vyplatí otáčet se včas a nemá se podléhat prvním pochybám (jo, a taky, že vedla!). Také jsem se snažil nepodléhat pochybám o mém stavu a dokonce jsem si na sebe, tedy pro sebe opatřil hůl, abych se stačil belhat s ostatními. A zbytečné putování navíc mi nepřidalo. Než zatím to stále šlo.

S cyklostezkou, která se záhy narovnala ve správném směru, ač vzápětí udělala další menší esíčko, jsme se dostali na křižovatku s červenou turistickou značkou. Tu jsme použili a vydali se po ní doleva. Cesta zvolna klesala a objevily se první skály a první polomy. Pásmo skal vroubíci naší stezku z obou stran, ukrývá v sobě Oslí chodbu, kterou na rozdíl od předchozích návštěv se nikdo neodhodlal prozkoumat, nejspíš aby nevznikaly zbytečné konotace.

Když ostaly skály jen po naší pravé straně, začala cesta zase zvolna stoupat a dovedla nás do nově odhalených Toulovcových maštalí, neb ze strany novohradského údolí je od stromů oholená stráň a dává tak vyniknout majestátnosti jejich skalní stěny. Také zde se ukázalo, že nikoho už nevábí prolézat labyrintem zdejších chodek. Stačil závan chladného vzduchu a bylo bo chuti. Jedinému Karlovi zbylo trochu elánu a jeho soutěživá letora ho přinutila vylozit mezi skálou a smrkem asi 3 metry nad zem, jenom proto, by jako spousta dětinských návštěvníků před ním, umístil také svou borovou šišku do důlku ve skále. Pravda, patrně ze všech nejvýš. Alespoň to tvrdily Eva s Jiřinou, které mu asistovaly.

Po zasazení šišky (do důlku) jsme se vrátili asi 50 metrů na odbočku zelené do Boru a sestoupali po ní dolů k Novohradce, odkud jsme se naposled pokochali nádherou zdejších skal. Jen jsme se trochu vzpamatovali s poměrně náročného sestupu, čekalo nás několikeré překonání Novohradky a sportovní výstup do protějšího, též skalnatého svahu údolí. Nahoře se to jmenuje Za Borky a vede tudy kolmo k naší zelené modrá značka z Vranic do Proseče.

My však se brali dál k Boru, tedy zelení po zelené. Poměrně svižným sešupem jsme se dostali do dalšího údolí, tentokrát Voletínského potoka. Za ním na nás příroda přichystala další stěnu skal, kterou bylo třeba zdolat už opravdu krkolomným slalomem mezi kořeny a šutry. Nahoře po průlezu opravdovou soutěskou jsme si na prvním kopečku velmi rádi odpočinuli.

Ani nedaleké temeno skály Petrovny většinu nezlákalo, na rozdíl od loňska, kdy jsme nahoře kompletně všichni svačili. Letos se odvážili nahoru jen benjaminci našeho důchodního spolku: Karel s Jiřinkou. Když se vyskotačili, mohli jsme pokračovat už spořádaně do Borku, kam to byl odtud skoro skok. Tedy nějakého obra, ale i bez něj jsme tam byli za chvíli;-)

V Boru se nám hned na návsi ztratila Eva, takže abychom na ni marně nečekali, sehráli jsme bez ní několik zkušebních kol. Jak výše popsala, byla na vodním pychu a jeden se už vůbec nediví, jak významnou roli hraje strkání do pytle v naší lidové slovesnosti — viz pohádky, báje a pověsti.

Kuličkiádu jsme mohli začít, teprve když se dostavila s plným pytlem, takže v následujím turnaji jsme stihli odehrát pouhá 4 kola, než jsem zavelel k útěku na autobus. Nepřeháním, nad západem se strašlivě kupila temná mračna, sílící vítr byl cítit vodou a někde tajmně hřmělo, čili vskutku hrozilo, že ostaneme uvězněni v Boru pod střechou tanečního altánu zdejšího parku a nepomůže nám nikdo, neb další autobus jel až za dvě hodiny. Já bych tu ostal tedy určitě, nedošel bych už ani ty 2 km, které jsme do Proseče ujeli.

V Proseči bylo jedoušsky hezky, posměšně svítilo sluníčko a vůbec to nevypadalo na bouřku, ká před chvílí byla v Boru na spadnutí. Naštěstí jsme měli už zdravý hlad a v mém případě i patřičnou žízeň, která se těšila na Rychtáře v hotelu Horník. Opovrhli jsme tedy Toulovcem, muži podívali se do kostela, zatímco ženy neomylně zamířily k Mírovi. (Horník je v rekonstrukci).

Míra nezklamal, tedy v šířce nabídky a cenách. S provedením už to bylo horší, kvalita jídla šla výrazně dolů — nebo jsme měli prostě smůlu. Leč ani Polička mne zprvu nezaujala, než vpil jsem se, podobně jako Karel ve Vrchlického baladě. Náš spoluvýletník Karel ovšem též nikterák nezaostával. Mocně zapíjel knedlíky navíc, což se asi o pivech vlastně říct nedá;-)

Nejvíce tristní byla zpomalenost obsluhy, ač nepostrádala jistého půvabu, přeci jen byla jistým náporem na naše nervstvo. Než obsluhující Míra byl zhruba v našem věku, tedy byli jsme patřičně shovívaví. Také už nejsme žádní rychlíci! Nedošlo k žádným výtkám, které by si jinak určitě zasloužila nějaká obsluhující mladice, pokud by jí chyběly jiné přednosti. (Píšu za sebe, dámy!)

Na druhou stranu nás takové služby příliš nerozptylovaly od našeho nejdůležitějšího úkolu, kterým bylo zdokumentování dnešního výletu, o čemž se můžete na těchto stránkách přesvědčit.

Po zdokumentování jsme usoudili, že by krapet čerstvého vzduchu neuškodil a vydali se zkoumat další krásy prosečského náměstí, Coby zarytí nekuřáci jsme zhrdli místním muzeem dýmek a raději jsme navštívili borovskou pekárnu, kde toho tolik k vidění nebylo. Koupil jsem tu domů něco na zub a na snídani a přešli jsme na druhou stranu náměstí zkoumat odkud nám jede autobus do Litomyšle. Protože zaastávky byly dvě, stačilo optat se v jedné. Měli jsme kliku, byla to ta naše. Za chvíli přijel kýžený autobus a odvezl nás i s Žolinkou, coby platící polopasažerkou do Litomyšle, kde jsme se rozpustili. Toť vše.

Jo bych nezapomněl na okraj Eviných literárních hrátek, také by šlo:

U Míry mírný Míra v míru

nosí s mírou Míroj k sýru

pivo s mírou pod míru,

tedy na právě míru!     ...atd.

 

---

Žolinka (v překladu):

Šlo to...

 

 

---

Fotky 2

 

Nástup na cyklostezku. (Kolaři nejspíš přeskakují.)

U Oslí chodby.

Na rozcestí v lese.

Sestup k Voletínu.

Za Voletínem.

Nahoře u Petrovny.

V Boru na návsi.

Čekáme u altánu na Evu, bychom mohli začít hrát.

Mirka se snaží.

Eva činí.

Jiřka finišuje.

Karel exceluje, Jiřka radí, ostatní nevěří svým očím.

Někdy stíny hovoří.

Jdem čekat na bus domů.

 

---

Doprovodné texty:

 

MÍROVA LITERÁRNÍ TVORBA
aneb pokus o letmý nástin
Mírových cedulek a nápisů

 

1.

Zákaz kouření
A to v celé budově!!!
Kdo bude přistižen, že kouří někde mimo vyhrazená místa, bude mu účtován poplatek za porušení zákazu kouření 1000,— Kč
Neustále popel na WC — podlaha, za dveřmi atd...

Díky — M...

 

2.

Neházejte zelené
Ubrousky do wc!!!

Děkujeme

 

3.

SPLACHOVÁNÍ!!!!!!!!!!!!!!
Splachujte tak, aby jste svůj výtvor dokonale zlikvidovali —
to znamená, aby zmizel do odpadu...

PŘIDRŽ PŘI SPLACHOVÁNÍ STŘÍBRNÉ TLAČÍTKO,
ABY DOSTATEČNÉ MNOŽSTVÍ VODY
ZLIKVIDOVALO TVŮJ VÝTVOR...!!!!!!

Díky — M...

 

4.

Pod tímto papírem je DÍRA!!!!
Ta slečna nebo paní co jí udělala,
asi dobře ví proč.

Neradi bychom po někom chtěli náhradu škody..
Ta dotyčná osoba má asi doma jiný druh WC než je to naše.

ZAMYSLETE SE NAD SEBOU!!!

MÍRA

 

Technická poznámka: originální spojovníky jsem nahradil pomlčkami. Přeci jen mi to nedalo...)