DOKUMENTACE

Výletu do Letohradu

ve středu 20. března 2019

Kronika

Zastávka ČD pod hradem v Lanšperku.

Eda (korespondenčně):

Počasí bylo polojasné, nebylo ani teplo, ani zima a vítr téměř nevál, ideál, kilometrů bylo tak akorát, posezení v cíli též nemělo chybu a pivo se mně ani nechtělo věřit, že je to Šerák, nikde nebyl žádný chvat a spoje jely také jak měly v plánu a tak by mně přišlo trochu nefér šetřit body jen proto, že by mohlo ale taky nemuselo dát něco ještě Ré, komu čest, tomu čest.

Eva:

Zatím se nevyjádřila.

Kaple sv. Jana Nepomuckého na Kopečku.

Jiřina:

Zatím nic.

Karel:

Též zatím nic.

Vlajka na Novém dvoře.

Milena:

Zatím nic.

Vašek:

Zatím nic.

Trofeje v zámecké restauraci.

Pépi:

Možná se vyjádří, až se ozve.

Toník:

Nic není známo.

Žolda s balonkem.

ja.:

Asi bych měl především vzdát hold své nové skládačce, na které jsem výlet převážně odjel, leč to by nesmělo být kruťáckého stoupání z Písečné na Machnáč, kde jsem ji několikrát proklel, páč jsem ji musel nahoru vytlačit;-( Jedinou vzpruhou mi byl Vašek, když vzpomínal jak by to Gusta hravě vyjel!

Též musím vzpomenout Pépiho, ký se na poslední Valné Hromadě TSA zavázal výlet uspořádat, což jsme uvítali a odsouhlasili do Plánu akcí na letošní rok, neb jsme netušili co to od něj obnáší. S tím jsem se seznámil patrně první, když jsem se k Pépimu konečně dobral, neb v lepších chvilkách zajíždí plavat do Hradce a stavuje se v tamní Městské knihovně na net a odtud své zprávy rozesílá. Žel v našem případě nedostatečné, a protože na mobilu coby účastník trvale nepřítomný se jeví, místo konzultace musel jsem spáchat výlet za něj, item veškeré výtky nechť padají na mou hlavu.

Snažil jsem se co nejvíce vyhovět původní idee, že to bude výlet z Lanšperka na druhou stranu. Ježto tu Pépi nezjevil, nezbylo mi než vydedukovat z jeho posledního lašperského výletu, který byl do Ústí, že nejbližším vhodným protipólem Ústí by mohl být Kyšperk a nasměroval výlet tam. Volil jsem vzhledem k svému stavu výlet pokud možno co nejkratčí, ostatně co není hospoda na Žampachu, padá varianta přes něj skoro atomaticky. Pravda, ještě tu byla Písečná, kdež hospodu mají, ba též vyhlášená jídelna se tu nalézá, na druhou stranu jsem se na netu dočetl, že na Nové dráze v Ústí funguje nádražka a chtěl jsem výlet zakončit tam. Proto jsem chtěl být co nejdříve v Letohradě, abychom stihli včas odjet k závěrečnému ousteckému posezení. Leč jak už to v životě chodí, dopadlo to poněkud jinak. Ještěže ne vše! Většinu itineráře jsme naplnili.

Vezmu to popořadě. Vyšli jsme z Lanšperské zastávky autobusu, kam dojeli busemz Ústí Eda s Milenou a Vaškem, a kde jsme na ně čekali my Benátští s Žoldou a Karlem, který sem dojel jediný vlakem. Bylo docela hezky a docela zima, čili nasadili jsme zpočátku důchodcovské tempo, k čemuž se dobře hodila cyklostezka, po níž jsme spěli a vedla modrá, které jsme se z Lanšperka drželi.

Záhy se nám rozproudila krev i řeči a najednou jsme byli v Nebíčku, kde jsme opustili Orlici s cyklostezkou, bychom po modré a po silnici už zvolnili ku Hnátnici. Přivítala nás několika ilegálními prameny, které vytékaly na silnici zpod kopce vpravo. Dovnitř jsme nevstoupili, jelikož jsme se u prvního stavení obrátili skoro zpátky, abychom se dostali obchvatem k polím nad vesnicí. Po jich okraji vedla další cyklostezka, která se brzy napojila na tu původní, po níž jsme vyrazili z Lanšperka. Celý ten podnik s modrou byl jen takový turistický kapric, aby se vidělo, že pěší turist tu není jen tak pro nic za nic.

Ostatně něčeho obdobného jsme se dopustili o kus dál ve Valdštějnu, kde jsme měli dle plánu odbočit vlevo po zelené a místo toho jsme k Šušku hrdě vyrazili po dolejší louce, neb se mi nezdálo bláto na kraji zelené. Louka se mi zdála vhodnější, protože ač byla podmáčena, byla to čistá voda, kterou jsme se pak místy brodili, a ne ohavné mazlavé bláto, ké se mi ve Valdštejně při okoušení zelené nalepilo na kolo. Sice někteří výletníci z vyšších poloh mírně reptali, než všichni jsme došli k Šušku bez úhony. Bláto bylo teprve pod hrází, na cestě po které vedla zelená!

Nahoře na hrázi jsme se dali trochu do pucu, odpočinuli si a pokračovali už způsobně po zelené dál. Za záznam stojí zpráva o povodni, ká vzala šuškovskému mlynáři dítě s kolébkou a se psem, ké vylovili až v Brandejse a řádně majiteli vrátili! Kdyby se vám zdálo, že poněkud rozvláčňuji příběh, máte pravdu, neb snažím se i za ostatní, kteří ve většině dosud žalostně mlčí.

Jinak dostavily se první floristické úspěchy, za Šuškem našli jsme první sněženky. Sám Šušek byl v čase naší návštěvy vypuštěný, tudíž opravdového, napuštěného rybníku jsme se dočkali až na kraji Písečné, když Eva před ní u silnice zachránila studánku se Živou vodou, u níž mne překvapilo, že nikdo z nás neprojevil vážný zájem prodloužit si život a nenapil se. Určitě by se mu to hodilo, protože u rybníka nás čekala poslední změna barvy, ze zelené značky na červenou, a hlavně ohromný krpál, který bylo třeba vystoupat, chtěli-li jsme se dostat aspoň do Pustiny, neřku-li do cíle. Tu by se nám nahoře v lese Živá voda náramně hodila, mnozí z nás byli na pokraji umření.

Pustina je milá samota, protože vypadá stále stejně nepořádně už několik desítek let. Je milé setkat se s něčím, co je v dnešní době neustálých změn trvalé. Také jsme se tu naposled usebrali, před závěrečným výstupem na Machnáč, který jsme málem dobili, kdyby značka nevedla pár metrů pod jeho vrcholem, zato jsme neodolali u křížku neobvyklým lavičkám, které spíš odpuzovaly od sezení na nich. Než náš stav byl takový, že bychom vzali zavděk čímkoliv, na čem se dá spočinout.

Když jsme se vylebedili, jali jsme se stíhat Karla, který běžel(!) napřed naproti Jiřince s Toníkem, kteří za námi přijeli vlakem. Cesta od křížku se už skláněla ke kyšperskému Kopečku, kam jsme posléze dospěli, nezapomenouce se pokochati výhledy z Muchovy vyhlídky na ousteckou stranu. Pětiboká kaple J. Nepomuka na Kopečku byla zavřená i absolvovali jsme hned poslední krpál, naštěstí v opačném gardu, spadající strmě dolů ke hřbitovu, kdež naproti se nalézá branka do zámecké zahrady.

Trefit se do ní vyžadovalo jistou techniku brždění, než uspěli jsme a vstoupili bez úrazu do zámeckého areálu, kterým jsme prošli v podstatě po vrstevnici k jeho protější vyhlídkce nad Strašidelnou jeskyní, z níž vidět na město u řeky a tratí, oustecké a žamberecké. Nakocháni sestupovali jsme cikcak zámeckou zahradou zvolna k zámku, na jehož nádvoří se zámecká restaurace nalézá. Té jsme užili, stále ještě dle itineráře, k dobrému posezení s obědem a točenými pivy, z nichž to hanušovické bylo výrazně lepší. Seděli jsme na prosvětlené zasklené terase, kde jsme si díky okolním cizokrajným rostlinám mohli připadat jak ve skleníku.

Zde teprv se narušil můj zbývající plán, když přišla řeč na ousteckou nádražku. Ukázalo se, že je to pouhá chiméra, některými nezodpovědnými jedinci po netu šířená, zatím co tady jsem se dočkal živých svědectví, jak to s onou bájnou restauraci je. Dospěli jsme k poznání, že neexistuje a rozhodli se prodloužit náš pobyt v zámecké restauraci do nejbližšího odjezdu vlaku do Ústí. Teprve pak jsme ji spořádaně opustili a vydali se houfně přes náměstí naposlední naplanovanou část výletu, ze zámku k nádraží.

Poslední společnou cestu vlakem jsme my benátští přerušili v Lanšperku, kde jsme měli auto. Vystoupili jsme, naložil jsem kolo, usadil Žolinu, Eva se chopila volantu a jeli jsme domů. Bylo dosud pěkné odpoledne a průjezd Sloupnicí zakázán. Tak se stalo, že v Evině honbě za orobincem skončili jsme na Mandlu, kde se jí zdál nedostatečný. Nevím, palachům nerozumím, leč Kozla tu měli výborného a na jich terase se dalo příjemně zažívat hezký výlet.

Fotky

Na začátku cesty.

V Nebíčku.

Za Nebíčkem.

Blížíme se k Hnátnici.

Nad Hnátnicí.

Přicházíme k Valdštejnu.

Na šušecké louce.

Pod Šuškem.

Na hrázi.

Před Písečnou.

V Písečné u rybníčku.

V Pustině.

Odpočinek pod Machnáčem.

Posily z Chocně spějí ke křížku.

U Muchovy vyhlídky.

U zámecké zahrady.

Pohled na pány.

Pohled na dámy.

Poslední okamžiky z hospody.

Texty

PŮVODNÍ ŠUŠKOVSKÝ MLÝN

Již před rokem 1718 se někde v těchto místech nacházel rybník, náležející k vrchnostenskému mlýnu. Tento rybník měl tehdy 15 korců (cca 4,2 ha). v roce 1750 měl však již jen poloviční výměru, protože byl značně zanešen bahnem.

V gruntovní knize je u něj poznámka, že chov v něm je velice nepraktický, protože leží „mezi velikými kopci“. Kde přesně se nacházel k němu příslušný mlýn, není dnes už známo. V roce 1756 jej totiž zcela zničila povodeň, o které píše kronikář toto:

„Dne 2. 7. 1756 přišla veliká bouřka a při ní neslýchaný lijavec, takže nejenom mnohé rybníky protrhla, ale i mlýn šuškovský pryč odnesla, že po něm nezůstalo žádné památky a dříví z něho museli hledat po lukách až u hnátnického mlýna.“

K této památné údálosti se váže ještě jeden záznam v obecním archivu:
„...Když v Šušku velká voda ze vsi Písečné se přivalila a mlýn odnesla, mlýnské kameny ještě třista kroků sebou odnesla. Z uvnitř světnice vyplovala s jiným též kolébka se spícím dítětem a u nohou jeho sedící pes plavaly až do Brandejsa nad Orlicí, kde se podařilo kolébku zadržeti. Postiženým rodičům pak majetek tento vrácen...“

Poměrně záhy po ukončení činnosti druhého šuškovského mlýna v první polovině XX. století došlo ke zpustnutí plochého nivního údolí Šušku. Plány na jeho úpravu vznikaly již od 70. let XX. století. Šuškovský rybník byl napuštěn v roce 1988.

Historicky zmiňované problémy z jeho zabahňováním však přetrvávají dodnes. Rybník Šušek byl proto revitalizován v roce 2009. Dnes jeho pocha činí 5,5 ha.

Z cedule č. 12, naučné stezky Pěší trasa Písečná

MLADŠÍ ŠUŠKOVSKÝ MLÝN

Stojíme na místě, kde stával, vesele klapával, doklapal a docela zmizel šuškovský mlýn. Stál tu po 200 let, po jeho předchůdci, který byl níž pod hrází, as 200 metrů, a který vzala při veliké povodni 2. srpna 1756 voda.

Ve smlouvě z 30. říjma 1769 (zemský archiv, kniha Písecká, str. 233–234) se říká, že to byl Mlejn panský Šuškovský, od starodávna tak zvaný, a jasně uvedeno... „co před povodní do r. 1756 mlejna stavení, staveníčko stálo...“

Na přelomu století mlynářil tu Alois Kryštofek, otec a syn pocházeli z Kyšperka, pak Mareš ze Žamberka, v roce 1911 jej koupil Adolf Novotný a po něm Motyčka z Kunčic. Do r. 1921 tu pracoval Antonín Stejskal, rodák z Hnátnice, kde je také pochován (1963). Byl posledním šuškovským mlynářem, jakýmsi Rýbrcoulem Šušku. Mezi lípami, u kterých stojíme, stál mariánský sloupek, obrázek a tam jsou pochovány prsty ruky jednoho mlynáře, uříznuté pilou. Tím mlynářem byl otec Aloise Kryštofka a čtyři prsty si uřízl na okružní pile při řezání střešního šindele...

Šušek také pomáhal živit okolní vsi v obou světových válkách. Neubráníme se jistému smutku vzpomínkou na krásné kdysi údolí v představě, že i tu byl život, že i tu „mlela se pšenička, hladila se líčka a dnes tu roste jenom blín...“

Sepsal Stanislav Lipenský („Staník Podborek“) ve druhé polovině XX. století.

Ke jménu Aloise Kryštofka lze doplnit to, že ve Mlýně hospodařili celkem tři mlynáři toho jména (*1830, *1869, *1901) a nelze již určit, ke kterému z nich se historka vztahuje.

Dle zápisu v kronice se vodní kolo o průměru 3,80 m a šířce 0,8 m dotočilo dne 15. 9. 1921 a v lednu 1622 bylo nahrazeno turbinou o síle 12 HP. Tehdy zde mlynařil již zmíněný Antonín Stejskal...

Z cedule č. 11, naučné stezky Pěší trasa Písečná

Poznámky přepisovače: Pochybuji, že se tu kdy mlela pšenička, tipoval bych spíš oves, žito a luštěniny. Také blín tu od pohledu neroste, než to je pouhé hnidopyšství nad basníkovou představou. Jen bych si ještě dovolil dedukovat, že příhoda s prsty se udála poslednímu mlynáři Kryštofku, ne že by cirkule nebyly už před ním (strojní kotoučová pila byla vynalezena v Anglii v roce 1780), usuzuji z toho pohřbu uříznutých prstů, jeho předkové by si přeci jen takovou benevolenci vůči mariánské devocionaliii nedovolili a též šindele by spíš štípali — je to rychlejší a lepší.

MUCHOVA VYHLÍDKA

Alfons Mucha působil v ateliéru, který se nacházel v nedaleké budově Masarykovy školy práce, dnešní Průmyslové střední školy Letohrad. Ve třicátých letech minulého století zde tvořil rozsáhlá malířská díla a často vycházel do okolní přírody. Na hřebeni Kopečka uprostřed smíšené aleje směrem k Rotneku (dnes Červená) a Lanšperku byla malá vyhlídka s lavičkou orientovanou k jihu, kde mistr sedával.

Na památku působení světoznámého malíře a čestného občana města Letohradu byl tento altán nazván „Muchova vyhlídka“. Vybudoval ho v roce 2016 státní podnik Lesy České republiky — Lesní správa Lanškroun na základě iniciativy Klubu českých turistů a Českého svazu ochránců přírody.

ALFONS MUCHA

(24. 7. 1860 Ivančice — 14. 7. 1939 Praha)

Celosvětově známého secesního malíře proslavily charakteristické ornamentálně zdobené plakáty. Jeho životním dílem je cyklus velkoformátových pláten Slovanská epopej.

Vztah Alfonse Muchy ke Kyšperku (nynějšímu Letohradu) byl dán spřízněností jeho manželky Marie Chytilové s rodinou Gustava Fischla, zdejšího továrníka.

Od roku 1928 až do své smrti Mucha s rodinou téměř každoročně jezdíval do Kyšperka na návštěvu a trávil tu zpravidla několik letních měsíců. Vytvořil zde některá díla ke Slovanské epopeji, obraz Mistr Jan Rokycana v Basileji, několik pohledů na Kyšperk a také velký lunetový obraz pro nymburskou spořitelnu „Poddání Nymburka L. P. 1421 Bohu a Pražanům“, který je dnes vystaven v Polabském muzeu v Nymburku. Ve sbírce letohradského muzea se k tomuto obrazu dochovala spodní část skici o rozměrech 6 x 1,5 m.

Mucha se pro svou práci nechal inspirovat místními lidmi i krajinou. Například na obraz „Přísaha Omladiny u slovanské lípy“ namaloval lípu, která stojí u lukavického dvora nedaleko Kyšperka (Letohradu). Některá hotová díla a studie, které zde mistr vytvořil, jsou vystaveny v expozici zdejšího zámku.

Město Letohrad, Klub českých turistů, ZO ČSOP.

Z cedule u altánu Muchovy vyhlídky na Kopečku v Letohradě.