DOKUMENTACE

Výletu do Krňovic s Kuličkiádou

v pátek 7. června 2019

Kronika

Eva s Žolinkou.

Eva:

Jati obavami z počasí, váhali jsme zda, leč nevzdali jsme, ač bylo deštivo.

Autem do Chocně, chvilka napětí u pokladny, kde nebyla pokladní, až na poslední chvíli.

Takže jedem s Jiřkou a Karlem, neb Vašek doma čeká na jakousi zásilku, Milena řeší opraváře plynu a Mirka je na jiném výletě. Pépi dosud nezvěstný.

Osobák do HK, tekže nemusíme přesedat a jedem až do Blešna.

Chvíle stresu, když jdem přes Bešno podél hlavní silnice na HK a fičí kolem nás kamiony.

Pak už podél hřiště na polňačku mezi louky. Nějací pracovníci golfu zasypávají louže hlínou a straší nás zavřenou hospodou v Bělči. Ale jdem dál a časem se ukáže, že blbě! Tak zpátky a odbočíme správně na zelenou značku a po lukách už dobře do Bělče kolem rybníčku, památníku sedlákům do pivovaru s pivem Car.

Sedli jsme si venku, dokonce jsem našla kamínek od minula. Krom piva jsme si dali masovou pomazánku — mňam!

Poté jsem do Krňovic jela busem (z důvodu zvrtnutého kotníku) ostatní pěškobusem. Než došli trenovala jsem vyrábění orobincových kačen.

Pak v hospodě občerstvení před Kuličkiádou.

Karel neobohacující přírodu.

Karel:

Připadal jsem si jako rozený vůdce. V Týnšti nad Orlicí jsem velel k přestupu na druhý vlak, ačkoliv se jelo přímo a v Petrovicích zase k výstupu, že jsme přeci už v tom Blešně. Takže se vůbec nedivím, že jsem byl označen jako ten jenž může za přejití odbočky do Blešna.)* Z agonie duševního bloudění mě vytrhl až adrenalín vyplavený lítým bojem kuličkiády. Vrcholným zážitkem tohoto turnaje byla ovšem mistrovská nahrávka Jaromíra ze vzdálenosti 5 cm od dolíčku přiblížil kuličku na 2 cm. Ještě teď vidím tu neskrývanou radost nahrávače i ostatních účastníků.

)* Karel měl na mysli nepochybně Běleč, leč sláva s pivy mu stouply do hlavy. Pozn. ja.

Včela na Chrastavci rolním aneb Knautiai arvensis agg.

Jiřina:

(Dosud nic.)

Odpočinek U Halíků v Třebechovicích.

ja.:

Eva tedy odbyla onen nervní zážitek v Chocni u pokladny, protože nejenže přišla paní pokladní na poslední chvíli, ale ještě nějaký dost nechápavý pán se chtěl ujistit, že opravdu bude moct na už předtím zakoupený lístek přestoupit v Týništi do Náchoda. Nakonec jsem ho musil poněkud neurvale od okénka odtrhnout, jinak by mi vlak nepochybně ujel. Stejně však byl poslední Karel! Nastoupili jsme a jeli.

Cestou už od Týniště chtěl Karel na každé zastávce vystoupit a dalo nám to přesvědčování, že dosud nejsme v Blešně. Blešní zastávka jest totiž nezaměnitelná, vane z ní duch starých dobrých času, kdy kolem ještě jezdili parní vláčky a na to jak vypadá, by nikdo nehádal, jakou uvnitř skrývá parádní čekárnu s přepychovými křesílky a zásobárnou knih i Dobrých vod.

Také tu začíná zelená značka po níž jsme vyrazili na jih do Blešna, bychom u hlavní silnice zabočili na západ a zažili ony nervní situace, zvláště Žolinka, jak je popisuje Eva. Nebýt té silnice je to milá obec, ač hospodu za níž jsme vyráželi do luk měla dosud zavřenou.

Na lukách bylo milé, že krásně voněly a lítalo tu množství všelikého hmyzu, z nichž nejhorší byla hovada, ká se do mne hned zkraje pustila. Než nebyla zas asi úplně krvelačná, když jsme za mostem vstoupili na sluníčko, dala mi už pokoj. Bylo na ranní bídu neuvěřitelně pěkně, nad plochou krajinou se vznášela hluboká barokní oblaka a připadali jsme si jak někde na divadle. Se sluníčkem se nám hned také veseleji povídalo, že najednou jsme byli na nějaké silnici, po níž do Bělče to byl jen kilometr. (Dodatečně jsem pak zjistil, že jsme byli v Hradci!!!) Páč od posledně jsem si pamatoval, že jsme do Bělče šli furt po lukách, vrátili jsme se a u slepého ramene nalezli přehlédnutou značku. Dál už to byla brnkačka a za chvíli jsme byli řádně turisticky po značce v Bělči.

Nevím jak to ti turisté se značkováním provádějí, nejspíš maj nějakou dohodu se sportovní atletikou, než příjde mi unfair, že do obce se dá vstoupit pouze skokem dalekým přes protékající potok, čímž Žolinka dostála známé písničce. Dál už to bylo v mezích možného, zelená nás provedla kolem obecního rybníčku a obecním parkem dovedla do hospody bělečského pivovaru U Hušků, který se právě začínal plnit cyklisty. Není čemu se divit, když tosem mají z Hradce jen kilometr.

Dopřáli jsme si tu ve stínu místní stravy zapíjené místním pivem. Sedí se tu a konzumuje až podezřele návykově, proto jsem se asi po hodině vydal raději s Žolinkou napřed, neb ta často neví kdy přestat a já letos nevynikám žádnou rychlostí, tak abychom nikoho nezdržovali.

Vrátili jsme se zpátky do parku a odtud pokračovali po zelené až na konec Bělče a ještě o kus dál po silnici, až k jakémusi dřevěnému panákovi (žeby Perun?), před nímž jsme dle rozcestníku uhnuli vzorně vlevo do lesa Na Bastance. V něm teprve mě došli Prokopovi, kteří počkali až odjede Eva autobusem do Krňovic a teprve potom prý vyšli mne stíhat. Že se blíží mohl jsem poznat dle Žolinky, která náhle začala střídavě ztrácet a objevovat, jak běhala ode mne k nim, aby nás sehnala do smečky.

K její lítosti dlouho jsme spolu nepobyli, Karel se náhle ztratil ve křoví, před nímž jala se Jiřina držet vartu, o níž se nechtěla rozhodně dělit, takže nám nezbývalo než vyjít z lesa sámi a po silnici dojít do Krňovic, kde už v hospodě U Skanzenu na nás čekala Eva. Než se objevili choceňáci, měl jsem už před sebou rozpitého náchodského Primátora. Byl skvělý!

Když se osvěžili i opozdilci, zaplatili jsme a vydali se dle kostela na humna, kde jsem umně zrobil důlek předtím prozíravě sebraným kusem rozbitého plastového patníku a mohli jsme začít hrát. Brzy bylo rozhodnuto, zvítězil opět Karel (který nejspíš v lese na poslední chvíli trenoval), než dali jsme si ještě z radosti ze hry další dvě kola a nevadil nám ani nějaký kovozemědělec, ký ze svým obřím traktorem si přijel prohodit sena na své prťavé loučce.

Po hře jsme se už nikterak nezdržovali dalším občerstvováním, neb jsme si ho nechali prozíravě do Třebechovic a vyrazili za ním zčerstva po červené na sever. Mohli jsme tak ocenit hned za mostem přes Orlici další zajímavost, protipovodňovou lávku vedle silnice. Za ní jsme šťastně překonali státovku a došli ve směru k přejezdu přes trať. Za ním jsme zabočili doleva a vydali se dle kolejí na západ. Tím se nám povedlo trefit na nádraží, jemuž jsme se obezřetně vyhnuli a zakotvili o kus dál na útůlné zahrádce restaurace U Halíků, kde se nám u skvostného Rohovce sedělo náramně a neméně čekalo na vlak. Tím jsme náš dnešní výlet dobře završili. Kdo nevěří ať tam běží a bude mu to houby platné, protože nerostly a má chodit na výlety!

Žolinka mimo hru.

Žolda:

Trochu nuda.

Výletníci na šířku

Už Bloudíme.

Vracíme se.

Jsme na dobrí cestě.

Už skoro v Bělči.

Přes překážky k cíli.

V bělečském parku.

U Hušků.

U Skanzenu.

Na Kuličkiádě.

Eva skoruje.

Karel vítězí.

Opouštíme Krňovice.

Blížíme se k trati.

Už jsme za ní.

Nad Dědinou.

Před nádražím.

U Halíků.

Nad kronikou.

Na nádraží.

Landšafty

Louky mezi Orlicí a Bělčí, patník u rybníčku v Bělči, pohled na Běleč od Peruna, silnice z Bejště do Třebechovic před Krňovicema.