DOKUMENTACE

5. výletu TSA na 4 Palice

v pátek 21. srpna 2020

ZÁPISY DO KRONIKY

Svratka za zrcadlem.

Eva:

(dosud se nevyjádřila)

Kořeny balvanů.

Milena:

(dosud se nevyjádřila)

Svázané světlo.

Karel:

(Snad příště, cestou si zapsal hafo poznámek!)

Čtyři palice.

Vašek:

Výšlap z Křižánek lesem na Čtyři palice, tam pokoukání a vylezení zezadu navrch s Karlem, který se se skálou dost zkamarádil. Docela by asi mohl po skalách lézt. Pak příjemná procházka lesem a zastavení se na... (zde zápis končí, lze jen doufat, že autor při nejbližší příležitosti doplní, abychom mohli pokojně spát;-)

V oboru prvočísel čtyří jednotlivá prvočísla s neprvočíslem spějí ke třetímu prvočíslu, nebo taky pořadově k 367613.

ja.:

Na počátku třeba pochválit České dráhy, které byly překvapivě schopny dopravit choceňské výletníky do Poličky na čas, čímž nebylo třeba, abychom si obětavě lehali před autobus jako posledně. Dnes jsme na něj dokonce čekali! A někteří by čekali dodnes, kdyby Vašek uvnitř busu pohotově neinformoval řidiče, že ony osoby řádně čekající na vymezené zastávce chtějí též do Křižánek.

Jak se ukázalo, disciplinované osoby trpěly představou, že do autobusu, který stojí tři metry od zastávky se neleze, což my s Vaškem jsme učinili a málem odjeli bez ostatních jen s mou skládačkou. Všichni jsme pak absolvovali pěknou vyhlídkovou okružní jízdu, neb silnice do Kamence jest uzavřená u museli jsme přes Korouhev, Sádek, Lačnov, Telecí, Pustou Rybnou, Březiny, České Milovy a Moravské Křižánky do právých Křižánek u mostu, kde jsme vystoupili a vydali se po modré na České Křižánky, aniž někdo zaznamenal překonání Nezvalovy Svratky, kteráž tu coby tuctový potok teče. Též jsme si začali libovat, že hlášená vedra se nás netknou.

Nahoře na konci našich Křižánek shrabovali z nedozírného jižního svahu otavy, což byl koncert pro naše nosy, neb všeliké roztodivné bylinky a koření tu voněly. Za loukou byl konec silničky a začal les a s ním cesta Plaňkovka, která nás dovedla až k rozcestníku, kde se k nám přidala zelená od hájovny a spolu s modrou nás vrhly na příšernou cestu ke Čtyřem palicím. Po ní už se jet na skládačce nedalo i začal mi vydatně pomáhat Karel, který se mého kola ujal. Naštěstí to bylo nahoru nějakých 600 metrů, mé koleno ještě nestihlo protestovat.

Na Palice zrovna šplhalo několik adeptů lezení, neb tu byl na výletě horolezecký spolek z Frýdku-Místku, který prý nepřijel šířit covid-19, nýbrž jen rozšiřovat schopnosti svých členů. Pod skálou jich bylo čekajících nejméně 10x víc než na stěně a Vašek s Milenou s nimi hnedle zapředli odborné řeči, kterým my laici, po skalách nelezoucí, nerozumíme. Pro nás nemehla uspořádal Vašek výstup druhou stranou, který jsem nadšeně uvítal, neb Eva s Žolinou mi byly ochotny pohlídat zatím dole kolo, ač je velkou otázkou, kdo by s ním zprostřed polomu, který se tady všude vůkol prostíral, ujel. Výstup nebyl nijak náročný, jediný problém byl ve výšce stupňů, jež bylo potřeba zdolávat. To se mé atrozní noze vůbec nelíbilo a když jsem v půlce uvědomil, že budu muset zase dolů. zbaběle jsem další výstup vzdal a co možná nejopatrněji se sesul zpátky k Evě a než se ostatní vrátili z dobytého vrcholu, klestil jsem nám v polomu stezku k pokračování. Ač se klikatila jak to šlo, přece nám zrychlila následný postup, nemuseli jsme se jako ostatní turisté prodírat popadaným větvovím. Jistým problémem ostaly popadané kmeny, které jsem nestihl už odnést, tudíž jsme si přes ně podávali mou skládačku štafetou.

Na dalším rozcestníku nás opustila zelená a nově přibyla žlutá. My se drželi modré, po níž už se dalo opět jet, zvlášť když cca po půl kilometru se zlepšila v jakousi slušnou silničku, která nás dovedla k Velkým Milovským Perničkům. Zde jsme si učinili přestávku na svačiny, po nichž, až na mne a Žolinku, ostatní vylezli na skálu. Raději jsem zatím šetřil nohu a užíval si stínu,a občas zapřádaje hovor s kolemjdoucími, kteří měli zájem o naučné cedule, které se vedle mne vyskytovaly. Po sestupu také Vašek o kus dál zapředl rozpravu se svým bývalým farářem, který přispel z opačné strany udělit Vaškovi požehnání, aneb zázraky se dějí.

Další postup po modré byl poměrně fádní, bylo to stále pěkným, zdravým lesem se spoustou různých pramínků dle cesty. Jediné vzrušení představoval na velké křižovatce U Brány obří náklaďák, čerstvě naložený poraženými smrky, který nám stál přes cestu. Od následného altánu pod Zkaměnělým zámkem se cesta začala zas zvedat a horšit a opět jsem uvítal Karlovu pomoc. Sám Zkamenělý zámek mne nijak nezaujal, byla tu tma a nic k vidění item focení a hlavně, také do hospody na Karlštejn nám zbývalo už jen nějakých 1,3 km. Ač i to bylo některým dost a u dalšího rozcestníku U Knížecí studánky, kde se k nám připojila červená, neodolali její vodě. Zřejmě se jí nabažili tolik, že o kus dál zhrdli Hraběnčinou a někteří nato dokonce na Karlštejně pivem!

Nelze se jim zas tolik divit, Plzeň tu čepují drážší než v Praze, zato si z Prahy berou míru, točí tu hanebné podmíráky (píšu po osobní zkušenosti týden nato), což vysvětlují „mokrou pěnou,“ což mát patrně být nějaké nové,doposud nepoznané skupenství hmoty. Prostě hanebně těží ze své nadmořské výšky; byli jsme tu nejvýš z celého výletu a takových nás tady bylo opravdu hodně. Stoly venku byly obsazené a uvnitř to bylo jen o malinko lepší. Náš různý přístup k pivu nás poněkud rozdělil, milovníci vody zdarma a slabí pivaři vyrazili napřed, dvojpivníci a lamači piva se zdrželi o něco déle. Po cestě dolů ujal jsem se nezištně role jakési spojky, přejíždějící od jedné skupinky ke druhé, jsem nás udržoval v sounáležitosti. No, asi to nebylo úplně tak, jak tady líčím, do cílové Svratky to bylo totiž s kopce, takže to přejíždění od spodních k horním spočívalo vždy v počkání na horní, bych neztrácel výšku;-)

Jinak dolů nás vedla červená, neb nahoře na Karlštejně nám modrá dala vale a brala se už bez nás do Čachnova, kam jsme rozhodně nechtěli. Náš cíl byla Svratka, do níž se šlo kolem krásného plechového Krista, golfového hřiště s podezřele umělou trávou a vysílače Svratouch. Do města jsme vstoupili u dalšího plechového ukřižovaného ulicí Čsl. armády. Ta nás postupně dovedla na náměstí 9. května, odkud jsme se dali ulicí Palackého k dalšímu náměstí, tentokrát povstaleckému. Na jeho jižní straně lze najít hospodu U Berušky, kde ovšem bylo narváno i popošli jsme kousek na západ k ústí Partyzánské a skončili na zahrádce Krušovické restaurace.

Zde jsme se s dobrou potázali! Vaří tu dobře a levněji než vedle. Horší je, že s Krušovicemi nemají už co společného a čepují tu liberecký Kousek. Pít se samozřejmě dá, ničím neurazí ani nepřekvapí, natož by oslnil. Což byla jen malá piha na pohodě v jinak milé restauraci. Horší bylo, že choceňáci, včetně dnešního vůdce Vaška, podlehli ajzbonské manii Karla, chytli od něj vítr a před čtvrt na tři nám dali valé a zběhli na bus do Hlinska, odkud se chtěli dostat vlaky až domů. Snad dojeli šťastně. My benátští jsme v klidu poseděli dokud jsme nedopili, zbyly na nás všechny následné krásy a pozoruhodnosti města, jichž jsme si užívali. Mají tu například pro umění milující lid hned dvě galerie! Ač osobně míním, pokud se kumštu týče, že o dvě méně by bylo více.

Nakonec jsme odjeli dle plánu v 16:25 skoro prázdným aubusem do Poličky skoro stejnou trasou, na zpáteční cestě obohacenou o zájezd do Krásna, čímž by se dalo říct, že náš odjezd byl ještě vyhlídkovější než ranní příjezd. Bylo tu a jistě je a snad také bude krásně, že bychom se sem zas někdy mohli podívat.

FOTKY 2 — Souvislosti

Od startu do cíle v souvislostech.

TEXTY — Doprovodné

ŽĎÁRSKÉ VRCHY

Krajina Žďárských vrchů je typická svou pestrostí a členitostí. Dramatickým vývojem dospěla k podobě, kterou vnímáme jako malebnou a útulnou. Stala se jedinečnou mozaikou lesů, kamenitých políček, květnatých luk a pastvin s kamenicemi, kterou harmonicky doplňuje venklovské osídlení s roubenými chalupami a dalšími prvky původní lidové architektury. I přes změny, lteré přináší moderní doba, zůstávají Žďárské vrchy krajinou, která si uchovává neopakovatelnou atmosféru s svůj původné řád.
Žďárské vrchy byly v roce 1970 vyhlášeny chráněnou krajinnou oblastí (CHKO). Její rozloha je 709 km². Nejvyšším vrcholem je Devět skal (836,3 m n. m.). K nejcennějším přírodním prvkům patří zejména rašeliniště a vlhké rašelinné louky s výskytem řady vzácných druhů rostlin a živočichů. Typickými krajinnými prvky jsou rulové skalní útvary vystupující ze zalesněných hřbetů, ale také roztroušené remízky s kamenicemi v zemědělsky využívané krajině.

NIVA SVRATKY
Řeka Svratka je jednou z pěti významných řek, které pramení ve Žďárských vrších. Pojmenování Svratky pracděpodobně vychází ze staročeského slova „sworti“ — vinout se. Přirozenou meandrující řeku, která se při povodních rozlévá do okolní nivy, lze vidět na západním okraji města Svratka směrem k Heralci a u Milov, kde bylo území vyhlášeno za přárodní rezervaci.

PŘÍRODNÍ PAMÁTKA ZKAMENĚLÝ ZÁMEK
Lokalita na plochém vrcholu zvaném zkamenělý zámek byla střídavě obývána již od pravěku. Ve středověku zde vznikl nevelký dřev+ný hrádek. Jeho staveništěm se stalo několik skalních bloků až 10 m vysokých, které jsou uskupeny do tvaru jakési podkovy. Jižní a východní stranu areálu, které nebyly dostatečně zabezpečeny skalisky, obklopily zdvojený příkop a valm které se v náznacích dochovaly až do současwnosti.

Z naučné tabule na náměstí 9. května ve Svratce, kterou zřejmě nechala zhotovit v r. 2017 Agentura ochrany přírod krajiny České republiky.

FOTKY 3 — Okolnosti

1x Křižánky, 1x Krabatina, 1x plechový Kristus pod Karlštejnem, 3x Svratka a 1x kopečky nad Březinami.