DOKUMENTACE

Zábavné vycházky i procházky
do a po Proseči

v sobotu 24. července 2021

ZÁPISY DO KRONIKY

---

Jiřina se dosud ani nepodepsala ani nevyjádřila, přesto věnuji jí obrázek;

---

Jiřina:

(Stále čekáme!)

Karel za zápis dostává městský rybník s kapry.

---

Karel:

Zkraje nás provázely dramatické chvilky. Přestup vlak — bus V. Mýto byl, díky zpoždění vlaku úplně na knop. Další napětí jsem prožíval na autobusáku v Litomyšli, když jsem asi 12 minut před odjezdem odskočil do Billy pro housky a repelent. U pokladny to stálo a já si postupně dovoloval předbíhání a přitom pozoroval jak přijíždí autobus na odjezdové stanoviště. Cesta autobusem mně připomínala dávné zážitky z rodinných dovolených v Poříčí i výlety TSA. Následovala Budislav a zasněný pohled na domeček babičky a dědečka. Minuli jsme hospodu Eden a už očekávali Posekanec.

Cíl byl jasný. Restaurace a pivo, to jsme v duchu toužebně očekávali, leč Jaromír nám do cesty kladl neustále jakési úkoly, které jsem mnohdy nechápal. (Při mém věku se nikdo nemůže divit.) Celý výlet vygradoval pouštěním lodiček vyrobených cestou a odvážným vržením těla do týž vod místního přírodního koupaliště. Potom už následovala jakási zkratka očekávané(ho) žití = návštěva dětského hřiště a hřbitova, jež jsme prodloužili pobytem v restauraci Toulovec.

(Zde bohužel rukopis končí a smíme se jen dohadovati, co by následovalo;-)

Všichni si mohou užít vzorku luk kol Proseče, žel za nás posekaných.

---

ja.:

Mám-li znamenat, bylo to po stránce účastenské skoro fiasko, naposled odpadla i Eva, která ještě ráno den před výletem vypadala zapáleně, večer spíš doutbala, aby ráno v den výletu hořela, žel nějakou virózou, asi normální, neb jsme oba očkováni, čili účast zbyla na mne.

Vůbec mne proto nepřekvapilo, když se v LItomyšli na autobusovém nádraží objevili jen Jiřina s Karlem, protože večer se na poslední chvíli omluvil Vašek, před ním Milena (schvátil ji kovid) a Mirka jen upřesnila, že nejede. Sice mi esemeskou psal Pépi, že ladí s koloběžkou formu pro výlet, nicméně u autobusu jsem ho nečekal. Doufal jsem, že už je někde na trase. Patrně byl, leč někde jinde! V Posekanci na startu jsme vystupovali jen tři, nepočítám-li svou složenou skládačku.

Rozdal jsem vytištěné itineráře, které měly výletníkům sloužit ku hraní i orientaci a vyrazili jsme. Choceňáci po svých, já na kole. Pro mne bylo poněkud hloupé, že jsem se nemohl zúčastnit putovní hry, neb jsem ji sám připravil; mohl jsem jenom sledovat, jak se s ní vypořádávají moji souputníci, a občas zasáhnout, když hrozilo, že by zbloudili;-)

Také jsem musel napravovat jich liknavost, když se v lese odmítli zásobit šiškami, neb to považovali sebe nedůstojné. Když jsme vyšli z lesa, těšil jsem se na vonící louky, které tady před týdnem byly, jenže dnes byly už posečené a stočené do uhledných balíků, zanechaných na Farské louce. Nebylo to první selhání mého itineráře z důvodů časových. První bylo v lese na můstku přes Novohradku, na němž před týdnem byly položeny klády, po nichž se dnes mělo přejít. Protože je někdo uklidil shozením do potoka, došlo na druhou možnost a vycházníci museli můstek přeskákat po jedné noze a zaznamenat si počet skoků.

Bych nezdržoval, z Farské louky jsme sešli k Farskému potoku, protože za námi byl Farský kopec;-) a k bývalému prosečskému koupališti. Docela by mne zajímalo, proč bylo zrušeno? protože krásně koupat se v něm dá dodnes, jak dosvědčil i přes přísný zákaz Karel. Ten tu též osvědčil mimořádný kutilský um, když z kusu klacku a dvou ostružinových stvolů stvořil úžasnou plachetnici, která se zde náramně předvedla.

Od koupaliště jsme se vyhoupli kousek do kopečka a před námi se ukázala Proseč, do níž přes louku to bylo asi co by 3x kamenem dohodil. Směřovali jsme na čerstvě postavené dětské hřiště, před týdnem ho právě dodělávali, když jsme šli s Evou kolem. Odtud, po trojnásobné trefě šiškou do desky se sluníčkem nahoře vedle skluzavky, jsme se brali přes hřbitov na za ním se nalézajícíulici Paseckou, která vede od jihu na prosečské náměstí Dr. Tošovského, kde se nalézal cíl naší vycházky, chvályhodná restaurace U Toulovce. Před ní, na její zahrádce jsme se usadili na oběd a skvělou kvasnicovou Poličku ráže 12°.

Po obědě a dostatečném odpočinku nás čekala procházka po Proseči, kterou jsme začali prohlídkou kostela sv. Mikuláše. Když jsme vycházeli, přiběhl za námi mládenec z hospody, který nás obsluhoval, a přinesl Karlovi jeho šrajtofli, kterou v hospodě nechal. Dobré skutky se mají odměňovat a souputníci se vrátili se činit. Počkal jsem zatím na ně na lavičce u hřbitova. Když se dostavili, pokračovali jsme ulicí V Plůtku k městskému rybníku, kdež si místní rybáři pěstují zřejmě kapry. Po pokochání vedla naše cesta na ulici T. Novákové, kterou jsme se kousek vrátili směrem ke kostelu, jehož věž je skvělým orientačním bodem pro návštěvníky Proseče. Za domem, v němž bydlela právě spisovatelka poctěná zde ulicí, jsme šli k evangelickému kostelu, odpočnout si do zahrady pod ním k biblické Arše, či spíš k jejímu vraku. Po nabrání sil jsme si prohlédli jen zvenčí evangelický kostel a přilehlý hřbitov kolem, opět s pěkným výhledem na konkurenci.

Od kostela vede malebná ulička ven do volné krajiny západně od města, na rybenskou stranu. Zde jsme záhy narazili na tudy příčně vedoucí Planetární stezku, po níž jsme se vydali na sever. U stanoviště Marsu jsme ji opustili a drželi se dál luční cesty, ústící na severu na ulici Rybenskou. Po ní jsme se vraceli do města na východě, cestou se stavíce v areálu zdejší Základní školy, podívat se na mineralogickou expozici, kterou tu venku mají. Ta zaujala Karla natolik, že se tu zapomněl a nedospěl kolmou ulicí Školní na začátek Planetární stezky, to jest ke Slunci, které tu na třech kůlech u městské knihovny stojí. Mimo to tu šikovní pátrači mohou najít děsivou pasochu jandovského původu.

Karel už se žádnými planetárními peripetiemi nezdržoval a vzal směr rovnou na náměstí, jak jsme se mohli s Jiřinou přesvědčit, když jsme tam uličkou za Muzeem dýmek též vyšli. Společně jsme navštívili muzeum, dožadujíce se důchodcovského vstupné. Po zjištění, že činí víc než dvě piva U Toulovce naproti, jsme návštěvu místních pamětihodností oželeli. Dost dobře si nedovedu představit, co by za ono nekřesťanské vstupné v té malé chaloupce mohli mít, když skoro půlku zabírá ícéčko, navíc nikdo z nás fajfku nekouří. Spokojili jsme se s prospekty a mapou a bylo vlastně po procházce, neb jsem bídně své souputníky opustil, neb se mi jevily ideální podmínky pro zpáteční cestu na kole. Rozloučili jsme se a já vyrazil, takže ani nevím, jak si pozůstalí poradili s kohoutem na kašně.

Jestliže jsem vyšlapal kopec k Posekanci, na němž jsme začínali, měl jsem v podstatě nejhorší stoupání za sebou, čili až do Dolního Újezda jsem vlastně jel stále s kopce. Tady jsem se zkusmo stavil v hospodě U řeky. A sláva, bylo otevřeno! Jest to stále skvělý podnik a točí tu stále dobrou poličskou 11°, rozšířenou o Ráznou desítku Radegast, která též není k zahození. Byl jsem dnes první host, leč dlouho jím neostal, za chvíli se dostavili místně závislí důchodci, kteří pivo zdobili malými rumy, takže jsem si hned připadal jak v mládí Na Hradě v Hradci. O něco horší bylo, že měli sklon chlubit se svou minulostí, povětšinou dost rudou, takže už mi tak strašné nepřišlo, že mne čekalo vytlačit kolo do následného krpálu, který začínaá hned u hosody a vede na pohodelská humna. Zaplatil jsem a tiše se vytratil. Perný výstup mne odměnil krásnými výhledy do kraje a parádními oblaky nad ním. Po následné polňačce, dnes z části vyasfaltované, jsem dojel do Osíka, odkud mne čekalo už jen stoupání k bývalé cihelně před Litomyšlí, pominu-li to nepatrné proti proudu Loučné domů do Benátek. A to byl můj konec výletu.

---

FOTKY 2 — Z vycházky a procházky

Výletníci 2x v lese za Posekancem, na Farské louce, ve vlnách starého koupaliště, před Prosečí, u dětského hřiště, na Pasecké ulici, na obědě U Toulovce, na náměstí pod kostelem, plastika u hřbitova, V Plůtku, městský rybník, Archa pod evang. kostelem, cesta do luk od kostela, 2x louky u Planetární stezky, pomník padlým.

---

Texty doprovodné

KOSTEL ČESKOBRATRSKĚ CÍRKVE EVANGELICKÉ V PROSEČI A PŘILEHLÝ HŘBITOV

Hřbitov byl založen současně se začátkem stavby první evangelické modlitebny roku 1783 ma ,místě, které město Proseč přidělilo evangelikům ke stavbě „domu modlitby“. Protože šlo o skalnaté místo využívané jako obecní smetiště, bylo nutné předem skálu střelným prachem roztrhat a všechnu hlínu nutnou pro založení hřbitova a stavbu modlitebny navézt. Původně byl hřbitov menší, rozkládal se po levé straně kostela, byl ohrazený narovnaným kamením.

Další odstřel skály a navážení zeminy pro hřbitov proběhlo v roce 1860. V tomtéž roce také přestalo sloužit svému účelu ohrazení hřbitova, tvořené narovnaným kamením, proto sbor objednal stavbu řádné hřbitovní zdi u Antonína Vávry ze Zderaze. Kámen pochází též ze Zderaze. Pískovcové poklice na krytí zdí a čtyři pískovcová futra s klobouky k brance zhotovil Josef Lampárek z Boru. Tato zeď slouží za občasných oprav dodnes. V létech 1834—1838 za faráře A. Kadlece byl postaven kostel v empírovém předtolerančním slohu (tj. např. bez věže, bez vchodu do ulice), jak jej vídáme dodnes. Růst sboru si v roce 1909 vyžádal rozšíření původního hřbitova no severní stranu. Od svého založení do 17. 12. 1956 byl evangelicky hřbitov v péči farního sboru evangelické církve v Proseči, poté byl jako ostatní církevní hřbitovy předán do správy obce.

Najdeme zde náhrobky několiko pozoruhodných osobnosti prosečské historie. Je zde pochován učitel, vlastivědný pracovník a historik Josef Chalupník (1860—1933), který do Proseče přivedl spisovatelku Terezu Novákovou. Podle jeho vyprávění napsala v létech 1903—1906 román „Děti čistého živého“ o hnutí blouznivců ve východních Čechách. Josef Chalupník se v něm stal předlohou postavě učitele Jiřího Koutného. S výše jmenovaným dílem je spjat i další zde pochovány prosečský občan Josef Vávra (1806—1886), jehož život a charakter se staly spisovatelce inspiraci pro románovou postavu Josefa Kvapila.

Blízko kostela a lip je náhrobek Rudolfa Fleischmanna (1904—1966), iniciátora udělení domovského práva městem Proseč spisovatelům Heinrichu (1935) a Thomasu Mannovým (1936), kterým tím zachránil život před pronásledováním nacisty. Na hřbitově odpočívá první český evangelicky kazatel v Proseči, Antonín Kadlec (1790—1887), Josef Macháček (1855—1920), dlouholetý starosta Záboří, Josef Dvořák (1892—1969), farář, historik husitství, evangelictví, prosečskeho sboru
a kronikář Proseče, a jeho syn historik Velemír Dvořák (1920—2007) aj.

V roce 2014 byl na hřbitově realizován projekt MAS Litomyšlsko o. p. s., v jehož rámci byly opraveny stávající a zřízeny nové dlážděné chodníky, byla obnovena zeleň a hlavně uprostřed hřbitova vznikl umělecký cenný meditační prostor s vodním zdrojem, který navrhl mistr sochař a řezbář Marek Rejent. Motivem tohoto prostoru je biblický verš, který připomíná Hospodinovo jednání během putování Božího lidu po poušti: „Rozpoltil na poušti skály... bystřiny vyvedl ze skalního štítu“. (Žalm 78,15.16)

 

HISTORIE EVANGELICKÉHO KOSTELA

Prvním úkolem prosečského sboru na cestě k vlastní modlitebně bylo opatření stavebního místa. Sbor žádal o místo při cestě na Bor (nynější fotbalové hřiště), nebylo však obcí schváleno jako příliš dobré. Obec navrhla smetiště, kamenité, opuštěné místo, zarostlé trním a bodláčím na jihozápadním konci tehdejší Proseče. Sbor ho přijal. Stavba modlitebny byla po náročných terénních úpravách provedena a dokončena v letě roku 1784. Kostel byl malý, vybudovaný chudobou z laciného materiálu. Byl stavěn a uvnitř uspořádán ve slohu uherských kalvínů. Posvěcen byl 29. srpna 1784 Františkem Kovácsem, prvním českým superintendentem Církve helvetského vyznání a duchovním v sousedním sboru v Krouně. Týž rok byla postavena i fara.

Žádost na stavbu nového kostela byla podaná roku 1832. Ze dvou návrhů byl sborem schválen méně nákladný. Autorem návrhu byl mistr zednicky Josef Štěpánek, podrobný plán pochází od neznámého chrudimského inženýra.

Dosud platily toleranční omezující předpisy. Z tohoto období se zachovalo nemnoho původních staveb. Současný kostel v Prasečí je navíc v empírovém stylu. Empírový styl navazuje na geometricky jednoduchou architekturu starých Řeků a Římanů. Jednolodní prostor kostela je členěn pískovcovými sloupy s dorskými hlavicemi (mají jednoduchou zdobnost), typický je i trojúhelníkový štít, průčelí.

Stavba začala r. 1834 pod vedením zednického mistra Štěpánka, Zdi jsou postaveny z kamení získaného zdarma z polních zahrad, z hrobek, bylo nutné jej upravovat. Cihly na klenbu kostela byly páleny v Záboří a v Proseči, střecha byla pokryta šindelem. Dovoz materiálu byl též zdarma. Členové sboru odpracovali téměř 1300 dobrovolnických dní, zpočátku stavby dokonce museli držet hlídky.

8 července 1838 kostel posvětil superintendant české reformované církve Matěj Kubeš ze Kšel u Čáslavi a senior Karel Nagy z Dvakačovic. Na vnitřní vybavení nezbyl dostatek finančních prostředků. Proto jsou např. dřevěné lavice různě zdobené dřevořezbou i jinak provedené. Každá rodina si lavici zhotovila sama nebo zaplatila za místo.

R. 1862 byly instalovány nové varhany od firmy Josefa Andrejse z Neznášova. Další úpravy kúru proběhly až r. 1933 (položení podlahy za varhanami a na obou kruchtách). Za působení faráře Jana Blahoslava Horkého (1957—1968) se sbor rozhodl k úpravám interiéru kostela, které navrhl Jiří Zejfart (nar. 1928), farář, grafik, malíř a návrhář církevních interiérů.

Změnila se nejen výmalba kostela — bylo vymalováno teplejšími odstíny, nové biblické nápisy na stropě, došlo i k dalším úpravám: byl odstraněn bílý nátěr pískovcových sloupů, instalován jednoduchý stůl Páně a kazatelna z lakovaného dřeva, průčelí je zdobeno dřevořezy. Typické výjevy ze čtyř evangelií na návrh J. Zejfarta vytvořil místní umělecký žezbář Ladislav Rejent.

Za zmínku stojí také nové osvětlení. Tvar svítidel navrhl významný česky sklářský výtvarník Alois Metelák (1897—1980), rodák z blízkých Martinic, autor památníku českých bratří na Růžovém paloučku aj. Od r. 2014 jsou kostel a lavice navrženy na kulturní památku ČR.

Text vybrán a mírné upraven Lukášem Klímou z knížky Českobratrské Prosečsko od J. a V. Dvořáka, fotografie interiéru kostela Michal Háp. www.prosec.evangnet.cz

Opsáno z cedule na evang. kostele.

 

---

ČTYŘI PROSEČE

Ve svém prvním období v letech 1160—1421 patřila Proseč ke zboží benediktinského kláštera v Podlažicích, založeného 1159, důležitého střediska staré naší kultury, kde vznikl Codex gigas — Kniha obr o rozměrech 490 × 893 mm, dnes ve Stockholmu, vynikající dílo ze začátku 13. st. Obsahuje Nekrolog, v němž je zachováno na 750 českých jmen, takže patří k nejstarším památkám českého jazyka. Podlažický klášter vybudoval Proseč, tehdy zvanou Borčice, v prostoru od kostela na jih k Salavě na ochranu Borčické obchodní cesty, která navazovala na Trstenickou stezku a vedla od Brániček na Salavu přes Borovou na Brno. Pro obchodníky na cestách byl vystavěn kostel sv. Mikuláše, patrona obchodních karavan, a na Salavě klášterní dvorec jako hospic pro obchodníky a středisko klášterního, zvláště rybního hospodářství u Pastviska. Nejstarší písemná zmínka o Proseči je z roku 1349 v listě Arnošta z Pardubic, jímž se farní osada Proseč předávána nově zakládanému biskupství litomyšlskému. Žižkova výprava vypálila koncem dubna 1421 podlažický klášter a také prosečské klášterní zboží, což je historické jádro pověsti o vypálení Proseče rytířem Toulovcem. Z této první Proseče stojí dosud jako část kostela kaple sv. Václava ve slohu rané gotiky.

Druhá Proseč byla budována podél cesty, dnes za humny od kostela k severu k dnešnímu hřišti. V letech 1454—1539 ji drželi bratrští páni Kostkové z Postupic. Za nich byl kolem roku 1480 vybudován hrad U Božího domu, dnes Nové Hrady a Proseč se nadlouho stala části panství novohradeckého. Jejími majiteli byli také Lobkovicové a po nic ještě před Bílou horou Trauthsahnové až do roku 1750. V 17. století měla Proseč 27 domků, z nichž 9 bylo během třicetileté války zcela vypáleno a ostatní byly zpustlé a z části opuštěné. Tehdy začala v Záboří pracovat sklárna. Císař Karel VI. udělil roku 1719 Proseči právo konat výroční trhy a příštího roku dostala Proseč erb. Sklárna byla zrušena r. 1722 a místo ní byl založen panský dvůr a provedena pozemková reforma.

Třetí Proseč byla zbudována při této reformě založením dnešního náměstí v letech 1727—1732. Byl vystavěn rathouz — obecní krčma, dnes č. 18 škola, krčma vrchnostenská Panský dům, dnes Hornička, farní škola, dnes č. 2 a celé náměstí, dřevěné domky s podsíňkami a mansardovou šindelovou střechou. Brzo potom se začaly v Proseči vyrábět po domácku dřevěné dýmky. Od r. 1751 patřila Proseč hrabatům Harbuval de Chamaré, kteří v době zrušení nevolnictví postavili nový novohradský zámek a byli vrchností Proseče, která při provádění číslování domů r. 1789 měla 102 čísel, až do zrušení roboty a vrchnostenské správy. Roku 1837 bylo v Proseči 162 domů a 1029 obyvatel, v Záboří 101 domů a 686 obyvatel. Život této Proseče a její ráz zachytila Tereza Nováková v Dětech čistého živého podle jediné dodnes zachované památky, tohoto domku 61. Náměstí vyhořelo částečně r. 1858 a téměř celé r. 1868.

Čtvrtá Proseč byla vybudována po tomto velkém ohni z kamene a cihel. Je to jádro dnešní Proseče. R. 1890 měla v důsledku vystěhovatelství do Ameriky jen 170 domů a 1064 obyvatel. Záboří 111 domů a 766 obyvatel. Do r. 1914 dosáhla 182 domů, do r. 1939 se rozšířila výstavbou bytů a závodů na výrobu dýmek na 245 domů. Po druhé světové válce roste novými průmyslovými podniky. R. 1960 měla 255 domů.

Opsáno z cedule prosečského IC.