DOKUMENTACE

Výletu do Vysokého Chvojna

ve čtvrtek 14. července 2022

ZÁPISY DO KRONIKY

Nádražní flóra holická.

Eva:

Ráno oblačno, s vyhlídkou (předpovědí) na zhoršení. Hin sa hukáže. Autem přes Mýto na Holice a tam k nádraží, kam mají dojet Prokopáci. Hlídkuju se Žolinkou, Míra zatím zaparkoval u muzea a vrátil se na kole k nádraží, kde jsem házela Žolince balónek prakem.

Motorák zpožděný (z Moravan). Takže jsme komplet a jdem směr Africké muzeum, kolem něj dál — malé sídliště čtyřbytových domů, sokolovna, kulturák, stadion, DDM.

Za městem alej suprvelkých švestek, ale pak už les — smíšený a plný trav, semtam maliní, ostružiní, borůvčí. Jdeme po žluté, kde je i lesnická naučná stezka. Našla jsem houbu (hříbek?).

Mýťák = část lesa určená k těžbě.

Prostorák = objemová jednotka = hráň polen o rozměru 1 x 1 metr i s mezerami.

Míra kontroluje, kde se nacházíme, že máme včas přejít ze žluté značky na zelenou — k arboretu. Lesní cesta náhle vylepšená — lisovaná prachová. Když jsme došli k odbočce, byla tam natažená páska se zákazem, ale ležela na zemi a turisté i cyklisti se nezdráhali. (Cestou jsem viděla několik přejetých chrobáků od cyklistů.)

V arboretu další naučné cedule a cedulky u stromů, tak se poučujeme. Míra čeká v autě před vchodem. Zachtělo se mi vyhlídky do kraje, tak zkoušíme z návsi, ale na hřbitov s Ž. nemůžu a zpátky v arboretu výhled přes amfiteátr zarostlý. Tak něco vidíme až z auta cestou zpátky — Kuňka, Opatovice a tak.

Na obídek do kempu Hlubák s výhledem na rybník — kapři a volavky, koupajících jen několik.

Dojmy z přesunů.

Jiřina:

(Dosud se nevyjádřila.)

Karel ve vlnách Hlubokého rybníku.

Karel

Vyjeli jsme vláčkem na výlet a to se nám líbilo, zvláště když v Moravanech na nás počkal motoráček a my mohli pokračovat Kozí dráhou směr Holice. Vzpomínal jsem na pradávno, kdy jsem i tady občas kočíroval 810tku, byla to a pořád je exotika. Jízda utekla a už tu byly Holice. Eva, Žolinka, Jaromír s taseným foťákem.

Následovaly uličky, kytičky za okny a v předzahrádkách, auto Škoda na bidýlku, budovy sokolovny a muzea. Modrá nás vyvedla na okresku lemovanou poli, desítkami blumek a letním kvítím. Přivedla nás mezi domky Vysokého Chvojna)*. Pohoda.

U každého zahrada, nechyběla cedulka prodej včelího medu. Po chvíli v lukách nedaleko lesa byly vidět i úly. Včely to na medovici měly kousek. A na nás les také nebyl skoupý. Nabízel houby, borůvky, zeleň, klid a stín.

Modrou vystřídala zelená, cestičky střídaly cesty a obráceně, až najednou ten lesní prostor a ovládla silná vůně rozkvetlých lip. Rozhlídl jsem se. Lesopark. Tyhle cestičky mě vedly až k mnohým vzpomínkam. Výlety kolmické, výlety TSA, svačiny na lavičkach přírodního divadla. Byli jsme tady a byly dobré časy.

Stupnice času rozdělená vzpomínkami se posunula k současnosti a bylo to opět s plusovým znaménkem, zvláště po návštěvě retro kempu u rybníka Hlubočák. Přišlo mně to jako vejití do umakarové koupelny v soc. paneláku a přece pohoda přinášená v podobě piva a obídku. Melounem na dortu potom bylo vnoření a plavba ve zdejších vodách.

Bože, Bože.
Bylo to krásné, i když nebylo to moře.
My neměli jsme hoře,
Že byla to jen louže.
Ferrari, že není naše.
Stačilo, když pohoda byla zase.

)* Patrně omyl autorův, neb byly to pořád ještě Holice; Chvojno nalézá se až za lesem! Poznámka editorova.

Škála šedých od Hlubáku.

ja.:

Pojali jsme dnešní výlet opět ve smyslu hybridním, to jest mimo Evy a Žolinky naložil jsem do auta také svou skládačku. Trochu jsem přecenil silniční ruch do Hradce, kam na rozdíl od Brna necestoval skoro nikdo, takže v Holicích u nádraží jsme byli se značným časovým předstihem, ještě ani neodjel motoráček z Borohrádku do Moravan.

Využil jsem získané časové rezervy a po vyložení pěšaček jsem odjel zaparkovat někam blíž k památníku Dr. Emila Holuba, který jsme dle dispozic měli navštívit. Povedlo se mi bez problémů na protějším parkovišti u místní Sokolovny. Tady jsem vyložil své kolo a vyjel přes vedlejší park hledat nejkratčí cestu na nádraží. A jistě bych tam slavně vyjel, neb jsem projel ulicí Růžičkovou, do níž jsem vjel na konci parku před školou, až za její konec, kdyby zatracená branka v nějakém areálu, kam jsem drze vjel, nebyla zamčená. Takhle mi nezbylo než se vrátit a zkusit to ulicí Dukelskou, která vskutku vyústila na ulici Nádražní, po níž jsem to vzal nahoru ke šraňkům, neb koleje vedou vždy na nádraží.

Nalezl jsem tu jen Evu s Žolinkou, ké způsobně čekaly až se vrátím a potom se mnou, až přijede vlak s ostatními výletníky od Moravan. Ten ovšem nejel a nejel. Zavolal jsem Karlovi a ten mne ubezpečil, že už vyjeli z Moravan a jsou již nedaleko Holic. Do Moravan měli zpoždění.

Když dojeli, ukázalo se, že Jiřka, která měla výlet na bedrech, přípravě moc nevěnovala, nen nevěděla kde začít a kudy jít. Tu jsem mohl uplatnit čerstvě nabyté zkušenosti i předtím doma bedlivé studium mapy a vyvedl jsem výpravu až k Památníku Dr. Emila Holuba stejnou cestou, jakou jsem k nádraží dojel.

Pamatník byl uznán takovou veličinou, že si nezaslouží, bychom ho hned zkraje konzumovali, že jeho zanechání coby zlatého hřebu na závěr bude pro něj lepší, a že nyní, dokud máme fyzických sil, raději půjdeme do Chvojna. K čemuž jsme užili aspoň Holubovou ulicí, ká k severu, kde nachází se Vysoké Chvojno se svým arboretem, se přímí. V tom nás podporovala též žlutá turistická značka, která nás od kruháku ve středu města do Holubovy přišla v tom podpořit.

Byla to také ona, která nás ještě společně vyvedla až na konec Holic, kde jsme se rozdělili. Dál po ní pokračovala jen pěší část. Kolojezdectvo se vrátilo, by hybridně autem pěchotu předjelo a dobylo Chvojna první! Když jsem takto čacky zvítězil a zaparkoval hybridní přesunovadlo u východu z arboreta v ulici U Parku, složil jsem znovu kolo a vyjel po zelené uvítat pěší část, až ji někde v parku potkám. Mé nadšení vydrželo asi tak do půlky zelené; než se cesta začala výrazněji svažovat. Představa, že bych ji měl vyjet zase zpátky, a vědomí, že kousek od vchodu lákala cedule cyklisty na občerstvení, zapůsobily, že jsem se rozhodl uposlechnout zákazů jízdy na kole, které tu všude hrozily, a vrátil jsem se, jen abych se přesvědčil, že věřit reklamě jest pošetilost. Ono lákavé občerstvení bylo opuštěné a uvnitř se vyskytoval jen nějaký cizozemec s kafem s automatu, který na vše snaživě krčil rameny a tušil zbla!

Hluboce zklamán zalezl jsem zase do logana a při poslechu radia Plus jsem vyčkal příchodu pěších výletníků. Po krátké poradě jsme se rozhodli přejet autem na Hlubák, jen Eva si vymínila, že se nahoře na navsi rozhlédneme od fary do kraje, neb když tu byla posledně, zapůsobily na ni tamní výhledy. Zajel jsem na náves a byl zvědavý jak dopadnou, neb jiné zlákala s sebou. Nedostali se samozřejmě nikam. Už na posledním výletu sem fara někomu patřila a koukali jsme se pouze proto, že majitel nestihl dosud faru oplotit. Eva se nechtěla snadno vzdát, museli jsme se vrátit ke vchodu do arboreta, neb si také pamatovala, že se dalo koukat též od amfiteátru. Vymlouvat jí to bylo zbytečné, čili situace se opakovala, tentokrát pro nedisciplinované stromy, které rostou jako dříví v lese.

Mohli jsme konečně odjet na Hlubák a jízdou došlo i na výhledy! Stačilo za Chvojnem odbočit na jih na Holice a vyhledy se nabízely samy. Abychom se dostali ke kempu na Hlubokém rybníku, museli jsme se vrátit po hlavní silnici č. 35 kus skoro až do Holic a až kousek před nimi to vzít zase na sever. Na parkovišti před kempem jsme nechali auto a pěší část výpravy vyšla napřed obhlídnout situaci. Než se mi podařilo složit naposled kolo a následovat je, už seděli u stolu tamní pobřežní restaurace.

Některé počiny, které možná ani tak nebyly zamýšleny — alespoň doufám, lze označit přímo za zločinné! K ním nepochybně řadím zdejší imobiliář, který tu slouží hostům pro občerstvování. Píšu s „i“ proto, že jest pevně zabetonován do podlahy. Povinné celoživotní stolování u něj bych považoval za přiměřený trest autorovi za jeho dílo!

O službách hospody jsem se vyjádřil už v prezentaci, jsou prostě neadekvátní a vlastně rušivé, neb spíš obtěžují v zažívání kouzla rybníku. Věřím, že v případě veder to asi tady vypadá jinak, to ovšem náš případ nebyl. ¨Dnes bylo spíš pod mrakem a chladněji. Přesto Karel neodolal a nakonec se vykoupal. Tím byl náš program zde vyčerpán a čekal na nás už jen Holubův pamatník v Holicích. Když jsme jeli kolem, jen jsme mu zamávali, neb bylo už rozhodnuto, že si ho necháme na jindy.

No a pak už jsme drandili přes Borohrádek a Choceň, kde nás Jiřina s Karlem postupně opustili, až k nám domů do Benátek a bylo po poznávacím výletu.

Okolnosti:

Pohled s holického perónu přes koleje, na něž přijíždí motorák s choceňáky od Moravan, Jiřina s Evou obhlížející turistický rozcestník vedle nádraží, dřevěné sousoší Dr. E. Holuba se slonem a lvem a po bocích a na boku jeho památníku, 2 záběry s chvojenského arboreta, Jiřina s Evou obcházejí chvojenskou náves s vidinou výhledu do kraje, nálada z terasy restaurace Na Hlubáku a 2 pohledy na pláž před ní.