DOKUMENTACE

Loučení s listím

ve středu 16. listopadu 2022

ZÁPISY DO KRONIKY

Poezie Dušiček.

Eva:

Ráno počasí dosti inverzní či zatažené, dle předpovědi má být hůře a pak zas líp. Autem přes Choceň směr Koldín a kolem Homole do Záměle. Prokopovi očekáváni na železniční zastávce, Pépi na autobusové, takže jsme s Žoli zůstaly naproti ž. zastávce na kupách vybagrovaných kamenů z Orlice a Míra jel zaparkovat někam poblíž. Kameny pěkné — malé do kapsy a 1—2 velké jsem si tam nechala. Žoli nadšena už z domu, když bylo zjevné, že je VÝLET, takže ji kameny nezajímaly, čekala kdo další se objeví a kdy vyrazíme.

Procházka po Záměli — zvýšená lávka se sochou vodníka, sámoška vietnamská se vším potřebným. Čekali jsme na Pépiho a Olinku, ale autobus nepřijížděl. Prohlídli jsme památkově chráněný statek U Fajfrů — Hospoda u Karla IV. — občas tam jsou nějaké akce. dle pověsti tam tančil Karel IV., když dobývali Potštejn kvůli potrestání loupeživého rytíře Mikuláše Drslavice, který pomstil vraždu svého otce zabitím dotyčného kupce — vraha a pokračoval hubením všech kupců, kteří se vyskytli poblíž. Pak jsme šli naproti ke statku Vašátkových, který je na prodej, roubenka už dost prohnilá.

Pak jsem se dotazovala na obecním úřadě, kdee bydlí loutkář-řezbář Jarda Doležal — poslední barák vpravo u silnice na Vamberk. Jenže jdeme na druhou stranu — do Potštejna.

Záměl se jmenuje podle mělké řeky — za mělčinou.

Na nástěnce hasičů fotka místního hasičského vozidla — vojenský obojživelník. Připojili se Pépi s Olinkou, potkali jsme školku a pozdravili se se všemi ovestičkovanými dětmi.

Na místním hřišti je pramínek — studánka se sochou trpaslice jako od Brauna v Kuksu! Návštěva hřbitova u kaple sv. Marka — fotila hroby — náhrobky. Kaple stále v opravě — začali k výročí 300 let a lešení tam je furt — fasáda stále opadává — ale maj tam několik vzorků, jak by nohla vypadat až někdy.

Pak už scházíme do Potštejna — prohlídka prvorepublikového koupaliště — dnes asi soukromé sádky.

V budově kde je knihovna a infocentrum je teplo a k mání nějaké knížky, ale íčko je otevřené jen v létě.

Kol rázovitéMarečkovy cukrárny — Pojďte blíže, tady se blíže — zmrzka v podobě Lenina, Stalina.

Tušení souvislostí.

Jiřina:

(Dosud se nevyjádřila.)

Barvy podzimu.

Karel:

Celý výlet Záměl-Potštejn-Záměl viděl jako řetízek foto vzpomínek, začínající kupou hlušiny , na níž jsme poblíž žst zastávky Záměl hledali obláskové poklady, následovalo foto s vodníkem u lávky, místní prodejna, místní Wembley, jemuž předchzel pramen s kamennou pumprlicí. Tady bylo také foto a já neodolal a položil ruku na její bujné poprsí. Následně jsem se uklidnil až na místním hřbitově.

Kovová pýcha.

Olga:

(Dosud se nevyjádřila.)

Duální zjevení.

Pépi:

16 XII 22 dnes je můj velký den, neboť jsem obdržel roční vyúčtování za elektřinu. Jen tak dál!

P. S. ta psí holčička má opravdu trpělivost.

Nekonečný příběh.

ja.:

Může někdo ještě něco napsat po tak vyčerpávajících příspěvcích mých souputníků? Obávám se, že nikoliv, než zkusím to. Začnu tím, že jsme vlastně vyrazili o hodinu dřív než jsme museli, neb jsem se nepodíval do vlastní pozvánky. To se ovšem později ukázalo jako blahodárné, neb mezi Rájcem a Borovnicí, na uzké silničce mezi poli, zrovna uprostřed neuvěřitelného provozu, mi volal Karel, že jsou v Týništi a že před 10. budou v Záměli. Ujistil jsem ho, že my též a tudíž nám nebude smutno.

Stihli jsme to dřív, u zastávky vlaků jsme byli už po půl 10. Nechal jsem tu Evu s Žolinkou, které se hned vydali na haldy navezených šutrů vedle. Vrátil jsem se zaparkovat blíž k hlavní silnici a hlavně autobusové zastávce, de měl náš dnešní výlet oficiálně začít. Poedlo se mi naproti statku U Fajfrů, výtahl jsem a složil své kolo a vyjel na něm čekat na příjezd autobusu a dalšími výlezníky. A tady mi to teprve došlo, že přijedou za víc než hodinu!

Co se dalo dělat, vrátil jsem se za Evou, právě včas, abych vyfotil příjezd choceňáků Jiřiny a Karla. Protože Karel je obdobně, ba možná víc zatížený vášní pro kameny, ostatně o tom sám výše píše, byl trochu problém někam vyrazit, neb hned vylezl na přilehlé haldy, které mu Eva uvlnila, aby si tu našel své poklady.

Odvedl jsem zatím ženy do míst, kde jsem tušil řeku a měl jsem kliku, trefil jsem se a zrovna na pěknou kamennou lávku, kterou hlídala socha vodníka s lampou. V noci to musí být nezapomenutelný pohled! Tady nás Karel došel a společně jsme přešli na druhý břeh, ke jsme zkusili pokračovat ve směru někam do luk, kol soukromé latríny, kterou kupodivu nikdo nezmínil ani nevyzkoušel — zdála se podezřele chatrná. Horší bylo, že také zprvu veřejná cesta po níž jsme šli, se stala záhy soukromou a my se spořídaně vrátili na silnici, po níž jsme se vydali poti vodě k mostu U Fajfrů. Předesílám, že užívám vlastní pojmenovávání míst, neb Záměl na jakékoliv pomístní názvy resignoval. Došli jsme k vetnamskému Minimarketu, kde se Prokopovi posílili, my si opatřili Indulonu Profi a trojúhelníkové suché lepidlo (tyčinku) Herkules. Mimo to jsem každému koupil bombon. Hned vedle obchodu byly obecní tabule, z nichž hasičská byla již popsána Evou.

Protože nastal čas příjezdu Pépiho, který se ještě na výlet přihlásil, vydali jsme se na něj čekat na zastávku na lavní silnici. V praxi to vypadalo tak, že většina spoluvýletníků ostala u rybníku Návesníku a do kopce jsem vyjel sám. Tady jsem čekal a čekal a čekal a když žádný autobus nejel, zavolal jsem Pépimu, který mi radostně sdělil, že už vystoupili(!) a kde prej jsme. Divné bylo, že jsme žádný autobus však neviděli. To vysvětlit neuměl, než přistoupil na to, že nám výjdou naproti, když my zatím vyjdeme do Potštejna. A protože byli svolní překročit řeku, měli bychom se setkat někde na levém břehu.

Teorie to byla hezká a určitě by fungovala, kdyby Jarošovi nalezli správnou lávku (u altánu). Jenže oni putovali až k mostu, který my dávno opustili a nebýt toho, že se Eva šla optat na řezbáře Doležala, asi bychom jim stále unikali. Takhle ji vlastně předešli a setkali jsme se, protože jsme na ni čekali. Od křížku kde to bylo jsme pak už šli po žluté až do Potštejna jak popisují jiní.

Já se zmíním jen o podivuhodných dřevěných plastikách hned v první či druhé zahrádě vpravo po sestupu od sv. Marka. Byly fakt dobré, jich autor dobře odkokal Aloise Mikulku. Dofám, že neurážím ani jednoho z nich.

Od Veckovy cukrárny jsme šli nahoru k Vavřinci, neb u něj leží hotel Praha, kde jsme se chtěli naobědvat, když resturace Pod lipami byla zavrhnuta pro špatnou zkušenost choceňských. Zvolili jsme dobře, jen jsme s pejskem nesměli využívat zvýšených boxu, protože na nich byly položené koberce. Nám musela stačit dlažba. Je to škoda, protože z k nám přilehlého byl přes uličku výhled na rybníček, jehož hladina byla aspoň tak o metr výš než umístěné zde stoly. Hospodu pak mohu směle doporučit, byla dobrá.

Po obědě a posezení jsme se rozloučili s hospodou, ale také s Jarošovými, kteří se rozhodli nás tady opustit, neboť se prý z Potštejna lépe vrátí do Ústí než ze Záměle, tak snad se jim povedlo a dojeli domů dalším tajemným autobusem. Snad jim poslední jízda nepřehlušila dojem z ročního vyůčtování. Byla by to ztráta pro naši kroniku, kdyby se později ukázalo, že mohou existovat hlubší zážitky než ty v ní zaznamenané!

My jsme tentokrát zvolili k návratu pravý břeh Divoké Orlice, po němž jsme šli až k lávce s altánem, cestou obdivujíce krásy Orlice i malebnost Záměle v okolí Vorařské lípy, kde jsme opět zaměnili břehy. Což jsme o kus dál u Obecního úřadu učinili naposled, přešli po mostě k Fajfrom, kde jsme se poprvé rozloučili s Prokopovými. Zapomněli jsme totiž na Evin poklad, pro který jsme si neprodleně, hned jak jsem složil a uklidil do kufru kolo a usadil se, zajeli. U trati to teprv bylo definitivní a na památku máme dodnes na dvoře nejméně dvoukilový šutr!

Okolnosti:

Pohled na Malou stranu, křížek u silnice nad Stříteží, můj příjezd na Dolní stranu, obdivování kříže tamtéž, pohled na poličskou silnici z Malé strany, pohled z Drakoviště na Velký vrch, 3 pokusy o vzlet na Střítežském kopci, včetně posledního úspěšného, konečně v cíli a v Poličce, poličské náměstí zdobené kašnou a morovým sloupem, na konci uličky na Jordáně, na záčátku Smetanovy, 2x přibyňovská pole z cesty domů.

Doprovodné texty:

POVĚST O VORAŘSKÉ LÍPĚ

Též se jí v místních podmínkách říká lípa choceňskova. Pamatuje mnoho let a generací. Svoje mládí prožila na břehu náhona zásobujícího místní rybník Návesník. V jejím okolí bělily hospodyňky prádlo a poskytovala stín unaveným poutníků tudy procházejícím. Byla svědkem mnoha milostných dostaveníček. Vyslechla mnoho příběhů, povídaček i písniček, které si vypravovaly místní krajkářky při večerních práskách u svých herdulí, právě pod její korunou. Byla svědkem jak voraři v jejím okolí stavěly vory, které potom plavili po řekách Orlici a Labi až do Hamburku. O tom, že voraři a jejich pomocníci něměli právě na růžích ustláno, vypráví příběh vztahující se k tomuto místu.

Jednoho chudáka si voraři najali na pomocné práce při vázání klád. Věděli o něm, že je to dobrák od kosti a navíc mu chtěli pomoci v jeho nelehké situaci. Manželka tou dobou očekávala jedenácté dítě a jídla nebylo nazbyt. Malé políčko toho roku nestačilo uživit tolik hladových krků. Kdyby alespoň koza byla, stýskal si chudák při práci, aby žena po porodu mohla malé uživit, jinak nevím, nevím… Tuto rozmluvu vyslechl hastrmánek Floriánek, který pokaždé voraře sledoval při jejich díle, tu a tam podal, podržel, odnesl, přivázal také co bylo třeba. Na své spolupráci s voraři si velmi zakládal. Byla to jeho záliba. Představoval si jak se vory řítí peřejemi a všude hučí voda, která klády omývá. Ale nikdy neměl to srdce s voraři odplout, jeho srdce patřilo zámělskému rybníku, mlynáři a mlynářce, kteří jej vychovali a naučili všem těm dovednostem, jako by to byl jejich syn a v neposlední řadě i Adilce ze sousední vsi. To jen kousek projížďky kterou mu voraři rádi dopřáli za odvedenou práci, po řece od lípy k Doudlebům, jej činilo navýsost spokojeným a šťastným. Tam kde se řeka ztišila, Floriánek, hup do vody a ze břehu vorařům naposledy zamával na dlouhou cestu. Zpět již kráčel cestou, nikoliv, jak se na pravého voda co sluší, vodou. Nikdy se nezapomněl zastavit u Adélky, kterou nade vše miloval, s kterou si tak rád popovídal.

Obzvlášť jej utěšila dostaveníčka za měsíčního svitu, kdy utichl zpěv ptactva a vzduchem se neslo šuměni blízkých vod. Vůně posečených trav a hlas Adélky jej naplňoval jakýmsi vytržením. V tu dobu i zapomínal i na to, že pantáta Adélky jejich lásce není zrovna nakloněn.

Tak se vracel domů za ranniho kuropěni, plnou hlavu zážitků z minulého dne i noci.

Ještě zkontrolovat stavědlo náhona pod lipou a honem, honem do mlýna, mleči se již začínají sjíždět.

Jaké překvapeni: pod lipou sedí plačící pomocník vorařů, vedle ulomená větev s provazem. O tom co se tady událo není pochyb. Floriánek vyzvídal, co se stalo a chudý pomocník se dal do vyprávěni Na cestě k domovu se dověděl, od svých dětí, které tu radostnou novinu zvěstovaly, že se mu narodil synek a předpokládaly, že nese nějakou tu korunu, aby dítě mohly nechat pokřtít, tak jak bylo v těch dobách zvykem. Ale protože voraři byli zvykli platit pomocníkům až za peníze utržené při dodáni dřeva, měl jednu kapsu prázdnou, druhou vysypanou. Ale to by nebyl Floriánek, aby svoji radost nerozhojnil a propásl vykonat dobrý skutek. Poslal pomocníka domů s tím, aby se s dítětem dostavil do kostelíčka u Marečka, ostatní, že zařídí. A kdože mu půjde kmotrem? I na to zná odpověď, přece já, Floriin. Co měl chudák dělat? Nezbývalo než poslechnout. Ale jak to ženě vysvětli — kmotr hastrman. Manželka nebyla nadšena, ale protože nechtěla mít doma pohánka, tak svolila. A nelitovala. Kmotr Floriánek zastčil pod povijan tří stříbrné, jako dárek. Za ten si mohli pořídil i v kozičku, která jim pomohla přežit nejhorši dobu, než děti odrostly. Největším darem byl hastrmanův příslib ochrany malého Jonáška před utonutím. Proto, když se chtěl stát vorařem nikdo mu nebránil.

Z cedule vyvěšené v Záměli u Lípy srdčité (Tillia cordata), kterou 17. 2. 2005 vyhlásil MěÚ Vamberk jako Památný strom.