DOKUMENTACE

náhradního Lucáku

ve středu 30. srpna 2023

ZÁPISY DO KRONIKY

Vzorek herbídně mykologický.

Eva:

(Dosud se nevyjádřila.)

Vzorek hrnčířskoplotní.

Karel:

(Dosud se nevyjádřil.)

Vzorek hydrobotanický.

Milena:

(Dosud se nevyjádřila.)

Vzorek testodinelogický.

Vašek:

(Dosud se nevyjádřil.)

Vzorek solárněvernakulární.

ja.:

Do Poličky jsme z Benátek dojeli autem v dostatečném předstihu, bychom se před příjezdem dalších výletníků mohli podívat po městě. Když jsme se dostatečně nabažili podhorské civilizace, zymířili jsme na místní nádraží, čekat na vlak od Svitav, jímž měli dojet další výletníci. Zpočátku nic nenasvědčovalo, že následně dojde k dramatu, atmosféra nádraží byla poklidná až ospalá. Nervozní jsem začal být až když se velká ručička nádražních hodin začala blížit k půl jedenácté a žádné hlášení o příjezdu vlaku, který měl dojet 10:31, se neozývalo. Na druhou stranu se neozvalo ani cokoliv o nějakém zpoždění, ač v 10:35, kdy nám odjížděl autobus na Lucák, kterým jsme chtěli pokračovat, byl konečně nahlášen příjezd vlaku od Svitav. Ovšem choceňští výletníci se objevili teprve v 10:39, kdy už bylo marno pokoušet se o následný bus. Ten jízdní řád dodržel;-(

Po krátké poradě co dál, jsme nebyli o nic moudřejší než před ní. Nikdo žádný nápad něměl, až Karel, který zhodnotil počasí, že lepšit se nebude, rozhodl se pevně a neochvějně, že se vrátí domů, kde má práci. Zbytek výletníků jsem ukecal, že se přepravíme do Pusté Rybné naším autem a na místě se uvidí. Rozloučili jsme se s Karlem, kterému ani ne za půl hodiny jel vlak a nalodili se do logana a vyjeli směr Borová. Cestou pěkně pršelo a neustalo ani v Rybné, když jsme dojeli před hostinec Hlučál, před nímž jsme zaparkovali.

Protože jak už jsem psal pustě dštilo až drobně pršelo, došlo na deštníky s nimiž jsme se vydali proti proudu potoka Hlučálu, podívat se před obědem po vesnici, aby nám vytrávilo a poznali jsme lépe její krásy, neb hladový turista jest všeobecně vnímavější. Zatímco Hlučál se bral zbojnicky zahradami plot neplot, my jsme způsobně užili místní silničky na severozápad — pro turisty profesionály je to po modré značce.

Vesnice se i navzdory dešti jevila velmi úpravná a malebná. Mimo květin na zahrádkách jsme se zaznamenali památník padlým v 1. světové válce a svým židovským spoluobčanům, obětem německé okupace 1939—45, a jednomu rotmistrovi, který padl za revoluce v květnu 1945. Památník ten tyčí se pod číslem 43 a mimo desek se jmény je ozdoben nahoře bustou TGM, což jest zajímavý příspěvek k užití politika.

Nejzajímavější nás však čekalo za stavením čp. 46 vlevo, kde na zahradě místního vlastence se můžete dozvědět jeho smýšlení o některých politicích, na venkov dost překvapivé. Projevuje se plamenými proklamacemi, umístěnými na různých cedulích — koho zajímá, víc o něm najde zde. Na téže zahradě lze vidět též srandovní plastiky pohádkových bytostí. Tipuji, že vlastník těchto projevů bydlí ve „slunečním domě“ čp. 49, který je obklopen z jedné strany Čertovou studánkou a z druhé jakýmisi božími mukami, které tu slouží za kapličku více náboženstvím. A nejspíš jsoue jeho dílem také pěkné rybníčky vedle cesty, naproti slunečnímu stavení. Určitě nás tento obyvatel Rybné pobavil a zvýšil chuť na další poznání.

To vše se nachází, když se před stavením 62 sejde vlevo ze silničky a pokračuje se pěšinou zpátky na JV. Je tu též k vidění ohrníčkované plaňky, obecní ouřad s knihovnou a dostane se tudy k evangelickému kostelu, neb jest obdařen věží, která slouží jako orientační bod. Před kostelemse nachází další zajímavý dům, malý přízemní, hrazděný domek s věžičkou, opravdu se zajímavě řešenými, zřejmě původními dvěřmi a okny. Je to čp.37, nejspíš bývalá fara, žel pod severním štítem zhyzděný nepovedenou přístavbou. Stál by za prohlídku z druhé strany, tu jsme však nepodnikli, stále pršelo a musili bychom do trávy.

Samotný evangelický kostel jsme prozkoumali při posledním výletu do Rybné, spolu s katolickým kostelem sv. Bartoloměje a hřbitovem. A stejně jako posledně, když jsme tu byli, sekal o kus dál, u malého statku čp. 36, starý pán příkop, s nímž jako posledně dámy hned zapředly řeč, neb si pamatovaly jak posledně obdivovaly zahrádku jeho paní. Co konkretně dojednaly nevím, neb pršelo a šel jsem napřed do hospody.

V Hlučálu bylo ticho a vymeteno, nebyl problém vybrat si stůl a ani pak s obsluhou. Byli jsme tu zatím jediní hosté. Dopřáli jsme si dobrý oběd, zapili ho poličským pivem, u něhož jsme probrali na co jsme si vzpomněli. Jsa paměti děravé, už si nepamatuji co to bylo;-) Když už jsme se nasytili a vypovídali, vydali jsme se na další pouť k cíli našeho dnešního výletu, jímž byla restaurace na Luckém vrchu, konkrétně její terasa s výhledy. Většina se rozhodla dobýt Lucký vrch vlastními silami, menšina, Eva s Žolinkou volila autem stejnou trasou, jakou jsme přijeli.

My pěší jsme vyrazili z hospody rovně za nosem, po červené přes potok Hlučál na silničku, která se obchvatem plazí do stráně nad potokem. Kousek za hraničním kamenem vpravo, jsme to vzali vlevo přes louku přímo po tětivě luku velké serpentýny, kterou se k jihu zmírňuje strmé stoupání, které nás čekalo. Nahoře jsem nemohl popadnout dech, neb jsem vyšel z cviku. Mé ztráty dechu využili mí souputníci k debatám politickým, ké spočívaly v kritice dnešní situace, která je dle nich vskutku hrozná a může za ni neschopná vláda. Ač o schopnosti jakékoliv vlády si iluze nečiním, přec mi nedalo optat se, na základě čeho tak soudí. Výsledkem bylo, že jsme se poněkud rozptýlili. Přeci jen mi přišlo zvláštní, když někdo deklaruje, že nic nečtě, neposlouchá, nekouká, a přece ví jak to je.

Naštěstí k tomu došlo před samotami Kobylí, části Pusté Rybné, odkud je už jen kousek na Lucký vrch. Protože jsem pilně fotil, došel jsem tam poslední, abych se dozvěděl, že mají s provozních důvodů zavřeno. Vyhledy též se nějak nekonaly a sedět tu jen tak na sucho na mokrých lavicích venku se nám opravdu nechtělo, čili jsme to zabalili, nasoukali se do auta a sjeli dolů do Borové, že pojedem přes Svatou Kateřinu lesy domů. Volbu této trasy podpořilo také to, že po cestě se nachází lesní rybník Zimka, dřív často cíl nebo bod našich výletů. Bylo nasnadě, že jsme si chtěli návštěvu zopakovat. Je stále krásný, malebný a klidný a pokojný, pravý balsám pro duši. Obešli jsme ho kolem dokola, pokochali se a jeli dál.

Pokračovali jsme lesem až na jeho konec u Lubenské myslivny, kde jsme volili sešup dopravadolů do Lubné. Tou jsme projeli na Sebranice, která leží na dalším kopci za ní. Nahoře u kapličky na před Sebranicemi jsme se pokochali zastávkou Sebranice, jediného zrealizovaného úseku c. k. státní dráhy z Litomyšle do Poličky.

Okolnosti:

Procházka po Rybné, posezení v Hlučálu, náročná cesta na Lucák, tamní zklamání a vycházka kol Zimky, co jsem nechal na konec.

Doprovodný text:

LUCKÝ VRCH
(náhradou za nezdařenou vyhlídku)

Chceme-li míti jasný názor o pahorkatině a přehlédnouti západní část hornatého poličského okresu, jakož i značnou část okresu litomyšlského, vystupme na Lucký vrch (737 m)!

Výrazným balvanem rulovým se značí, ať jdeme buď Telecím, nebo Sv. Kateřinou a Borovou, anebo po státní silnici od Poličky směrem k Hlinsku. Balvan ten vyniká z horského hřbetu táhnoucího se od Čachnova k Sádku, kde jej přerývá potok, odnášející nečisté vody od Poličky Kamencem a Sádkem, aby pod Lačnovem byl vpit pohraniční Švarcavou.

Kolem zmíněného balvanu zříš mnoho balvanů menších, vystupujících nad povrch země a skalky kamení, nasbíraného v okolních polích. Mezi nimi zapustila kořeny své líska, borůvčí, ostružník s maliníkem, bělokorá bříza a na podzim kvetoucí vřes. Tak asi vypadalo to zde v původním stavu ve větším ještě okruhu, pokud lidé pracně neodstranili balvanů a nezdělali půdy. Není ta půda v okolí sice nějak zvlášť úrodná, jsouc mimo vysokou polohu vystavena ještě severním větrům a bouřím, takže tam kroupy za letních bouřek jsou zjevem zcela obyčejným. Avšak přece tu vyroste nějaký žitný klas, oves se udaří a brambory se sázejí. A mnohý má ji tak rád jako rolník v kraji pšeničný lán. — Pohled s balvanu odmění naši námahu s výstupem z některé okolní vesnice.

Na západ jest sice obzor uzavřen velikými lesy, které v okruhu mnoha hodin cesty pokrývají všechny hřbety horské a planiny od Žďáru na Moravě až po Nové Hrady u Vys. Mýta. Zřetelně pozoruješ nejvyšší bod Českomoravské vysočiny — Devět skal — (837 m), pod kterýmžto vrchem byla i s našeho stanoviště dobře znatelná, obrovská vysoká jedle, dlouho již sice úplně suchá, ale jako poslední mohykán pralesa nad mladší lesní porost vynikající, z milosti tu ponechávaná. Bouře r. 1915 ji zničila. V témže pásu uzavírajícím obzor zříš v levo Malínskou (813) a Drátníkovou skálu (775). V popředí jako cimbuří hradu černají se Čtyřpalíčaté skály — též Černé zvané (737 m).

Ten nejvzdálenější, v temné modři se ztrácející, příčný horský hřbet a všechny ty lesy za ním jsou majetkem panství novoměstského na Moravě. To bylo v pobělohorské katastrofě konfiskováno Dubskému z Třebomyslic a prodáno lacino komorou královskou pověstnému Dietrichsteinovi. (Dubský jíž na poč. 17. stol zavedl na panstvích svých podmínečná odsouzení, která teprve v nejnovější době v republice byla uzákoněna). Lesy bližší, tmavější, Čtyřpaličatou skalou znamenané, náležejí panství rychmburskému a jako zámek Litomyšl jsou majetkem Thurn-Taxisovým, jenž sídlí v bavorském Řezně. Tušíš údolí mezi těmi hvozdy, podle svahu horských pásů určuješ, avšak nevidíš. A jsou v nich ukryty dosti veliké vesnice, jako Mor. a Čes. Křízánky, Milovy, Březiny, bližší Pustá Rybná a nejedna samota.
U osady Betléma, těsně pod námi za hájem ukryté, je lesní ten komplex nám nejblíže a v samém sousedství nad Blatinou zalesněný vrch souvisí s lesy města Poličky. Výškou 740 m stánoviště naše překonává. Na všechny ostatní strany pohled s Luckého vrchu je nezapomenutelný.
Hodinu cesty k východu vidíme celou Poličku (555 m nad m.) s vysokou štíhlou věží gotického kostela. Za ní pak vesnice obydlené Němci: Květnou, která leží směrem silnice z Poličky do výše 613 m stoupající, vpravo Limberk se Stašovem a Modrc. Lesy za vesnici posledně zmíněnou ve výši 665 m brání dalšímu rozhledu směrem k Rohozné.

Znamenáme silnici políčsko-bysterskou, která jako pokračování silnice od Litomyšle dostupuje v právo od Litomyšle výšky 651 m a mizí pak našim zrakům v rozšířeném horském údolí s poněmčenou Jedlovou. Zmíněné německé obce jsou částí německého ostrova v našich zemích, známého pod jménem ostrov Schönhengstův. Povstaly ve 13. stol., když přestávalo se šetriti pomezního hvozdu a na přání Přemyslovců němečtí kolonisté se v těch místech usazovali. Až do těchto dob pomezní hvozd dosahoval až k Litomyšli, odkudž zatáčel se na západ až k Chrasti. Německé osadníky v těchto končinách usazoval Heřman z Rychnova s bratrem svým Vilémem z Drnholce (Ottův sl. VI. 253—254).

Na jv. v kotlině při řece Švarcavě jest stulena do Moravy patřící Borovnice, za ní české Sedliště. Kolem se vlní a zdouvají kopce vyšší i nižší, tu a tam lesy pokryté. Znamenáš, za kterým vrchem jsou Trhonice se starými vápennými lomy, tušíš, kde jest ukryto moravské městečko Jimramov, rodiště bratří Mrstíků a autora broučků — Karafiáta.

V bezprostřední blízkosti v táhlém údolí rozlehlé Telecí, jehož stavení na horním konci v blízkosti Kobylí jsou ve výši 650 m, kdežto dolní část u Borovnice klesá na 516 m nad mořem. Na úbočí stráně s Telecím souvisí osada Landráty, za kterou dosahuje souběžný s námi horský hřbet výše 740 m a brání pohledu na Vysoký kopec (804 m) mezi Březinami, Krásnou a Německým na Moravě.

Jak prudce po hřbetu tom stoupá okresní silnice, která odbočujíc v Telecím ve výši 572 m na délce 1200 m dostoupí nejvyššího bodu 696 m, aby pak rovně tak srázně v délce 2 km klesla u Březin na 548 m nad mořem!

Směrem této silnice ještě před 100 lety po neupravené vozové cestě denně mnoho vozků pobízelo unavené koně. Voziliť tudy železnou rudu nad Telecím dobývanou do železných hutí v Kadově, odkud zase železo rozváželi do okolních hamrů, v nichž je zpracovali na tyče. NejbližŠí takový hamr byl v Březinách. Těžká je teď jízda po upravené, prudce stoupající silnici. A jaká byla na takové horské cestě? Pohleďme k severu! Širší o něco údolí, počínající se od Sv. Kateřiny a Cerkytel ve výši 600—670 m, se tří stran lesy obklopené, níže a nám blíže Borová s Oldřiší podél Bílého potoka k Sádku spěchajícího zaujme naše pozorování. Stráně na druhé straně vesnic těchto nejsou již tak prudké a uvědomíme si, že činí jakýsi ponenáhlý přechod v kraj rovinatější. Státní silnice od Poličky k Hlinsku, a pak dále až k Písku a bavorským hranicím vedoucí protíná tam zadní části oldríšské půdy, dotýkajíc se pouze samot Babky nad Širokým Dolem a Zelendy, rovněž tak přes Borovou vede jen horní částí. Těch několik stavení pod Luckým vrchem je Dědek. Říkají tu, že Dědek se dívá na Babku. Osamělá budova na výšině za Babkou je hájenka města Poličky — Královec — s revírem téhož jména, které nám napovídá, že město nabylo toho majetku od českých králů.

To jsou místa, která nám zhruba označují poslední prahorní rulový hřbet v těchto končinách, neboť polovice Širokého Dolu je již na útvaru křídovém. Záliv útvaru toho, náležející většinou k jezerským a bělohorským vrstvám křídovým, jeví se oku našemu s Luckého vrchu jako rovina tu onde menším údolím přervaná, která teprve za Poličkou nabývá rázu pahorkatiny.

Tato zdánlivá rovina nás zaujme. Část okresu litomyšlského leží před námi jako na dlani. Široký Důl k Poličce ještě patřící je skryt sice v údolí, dobře však rozeznáváš dolní část Lubné s blízkými Sebranicemi, Střítež i Lezník a za ním Vysoký les. Určíme i místo německé Karle a Chmelíka, pak Střenice a Litrbach. Litomyšle sice nevidíš, avšak vyvýšený zámek a kostelní věže blízko něho jsou zcela zřetelné. Rovněž tak vpředu dvůr v Dolním Újezdě. Vzadu dlouhá Sloupnice a za ní směrem ke Džbánovu tušíš místa, kde pochopy Ferdinanda I. byl jat s pomocníkem Bílkem skrývající se tam bratrský biskup Augusta, a pak odvezen na Křivoklát do vězení. Současně skonfiskováno litomyšlské panství Bohuši Kostkovi z Postupic — členu Jednoty bratrské. Zanechme však prozatím vzpomínek a pozorujme krajinu! Před Sloupnicí postřehneme Němčice, vpravo Strakov. Také Jarošov je úplně zřetelný.

Horský hřbet, za naší rovinou se vypínající, z valné části lesy porostlý, táhnoucí se od Ústí k Svitavům, brání rozhledu k České Třebové a Lanškrounu. Českého majetku v těchto místech domohl se po r. 1920 Dietrichsteinův věrný druh — pověstný Lichtenstein. Vzadu však za jasných dnů vyniká vždy Kralický Sněžník. Určíš tak polohu Slezska. Některé vrcholky Orlických hor ukazují, kde leží Slezsko Pruské a Kladsko, obě v 18. stol. za Marie Terezie od zemí českých odtržené. Vrácení Kladska jsme se po nedávné světové válce marně domáhali.

Pohledu na Krkonoše brání lesní hřbet za Sv. Kateřinou. Lidé, kteří se nedovedou orientovati, domnívají, se v těchto Orlických horách viděti Krkonoše a říkají, že vidí až na „Krkonohy“.

Tímže směrem blíže nám bělá se věž makovského kostela. Víme, že nedaleko od něho je památný Růžový palouček.

Také Vysoké Mýto bezpečně určíme.

Kdo chce poznati naši vysočinu v nejvyšší části od Krásného podél Švarcavy přes Březiny ke Křížánkám — malou tu Šumavu, navštivte též Lucký vrch! Nejsou ta místa od sebe příliš vzdálena, jsou však rázu zcela odlišného.

Sepsal František Kunc pro vlastivědný sborník okresu litomyšlského a poličského
Od Trstenické stezky, Roč. II., č. 10.

O ZIMCE

Oázy přírody

V minulém zpravodaji jsme se vydali k lubenské hájence. Teď, když chodíte na houby, jistě zavítáte i k rybníku Zimka. Rybník Zimka prý dostal jméno podle věčně studené vody. Druhá pověst říká, že se tam utopil někdo z rodu Zimů, kteří dříve v Lubné žili a hospodařili. Dole pod hrází rybníka leží malá loučka. Nikdo z nás by asi nepředpokládal, že má velké přírodní hodnoty.

Na této louce roste 13 druhů vzácných a ohrožených rostlin ve východočeském regionu. Dva druhy jsou chráněné vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR. Jedná se o srstnatec májový a zvonečník hlavatý. Letos v létě jsem na této lokalitě nalezl kokořík přeslenitý, který dosud na Lubensku nebyl zjištěn.

Je to už hodně dávno, kdy za mých klukovských let byla říčka pod Zimkou plná pstruhů a raků. Dnes je tam již nespatříme. Černý čáp, který několik let hnízdil na mohutném buku, se letos na své hnízdo také nevrátil.

Zůstaly jen ty kytky, které tu zatím stále ještě kvetou dál. Podobná místa s chráněnou květenou jsou ještě na lubenských pasekách a salaši.

Ještě loni byla jedna lokalita výskytem chráněných lilií zlatohlavých. Loni jsem tam napočítal 42 kvetoucích jedinců. Letos pouze 12 slabých a nekvetoucích. Na jaře kdosi lilie vyryl. Jak se mi později podařilo zjistit, nebyl to nikdo z místních občanů. Lubenská příroda je zase o jeden druh chudší. Snažíme se chránit naší přírodu, ale pokud se nezmění myšlení některých lidí na přírodu, je naše činnost zbytečná.

Za ochranáře Miroslav Kopecký

Zpravodaj obce Lubná, 2006 – podzim, str. 5