DOKUMENTACE

XIII. Drakiády TSA

v pátek 15. září 2023

ZÁPISY DO KRONIKY

Vzorek lesní flory.

Eva:

(Dosud se nevyjádřila.)

Vzorek mykologický.

Jiřina:

(Dosud se nevyjádřila.)

Vzorek dendrologický.

Karel:

(Dosud se nevyjádřil.)

Vzorek mytologický.

Vašek:

(Dosud se nevyjádřil.)

Vzorek zednářský.

ja.:

Letos jsem dál zájemcům vybrat mezi dvěmi vhodnými místy pro uspořádání letošní XIII. Drakiády. Ač jsem psal, že statisticky výskytu vhodného větru pro vzlet draků vychází lépe pro louky nad Stříteží, vyhrály louky na Pasekách. Z Litomyšle jsme tedy jeli autobusem na Posekanec, kde jsme hodlali začít doprovodný výlet. Byla to jízda vyhlídková, neb z Poříčí na Budislav byla uzavřena silnice a jeli jsme hezkou objížďkou přes Vidlatou Seč, Chotěnov a Jarošov do Budislavy, abychom se tu u hasičárny pod Bořinou s autobusem otočili a jeli správně na Proseč.

V lese za Borkem na Posekanci jsme vystoupili a vydali se na jih po lesní cestě, místně značené Maštale 5 a 9. Těšili jsme se na údajné občerstvení U lesa, které dle portálu mapy.cz se má nacházet v objektu bývalé hájovny. Jakési náznaky jsme sice viděli, ale to bylo tak vše, čím jsme se mohli občerstvit. Ostatně o kus dál podobně stejná instituce bájí o studánce paní Staňkové. Nevím, kdo je paní Staňková, ale její studánky je v každém případě dobře ukrytá, určitě z cesty jsme ji neviděli, a to už několikátý rok!

Za odbočkou na Proseč, kde se s námi rozloučily Maštale 5 a začal houstnout a temnět les a kopec se podloudně zvedat, začalo být tématem, zda budeme sbírat potkané houby či nikoliv. Nejvíc vehementně proti byli Prokopovi, proto nakonec si odnesli nejvíc hub. Jsou zřejmě dobře znalí ruských rozprávek, kde se nevyplácí strašit houby, nýbrž jejich obratné klamání. Cesta nám tak vesele ubíhala, neměli jsme se čím zdržovat. Zpočátku tomu tak vskutku bylo, že jsme si hub nevšímali a nechávali jejich osudu, a to včetně jedlých.

Jenže jak jich přibývalo, ubývalo v pevnosti našich předsevzetí a nahoře u odbočky na Paseky málem propuklo houbařské šílenství. Takže ti, co nepodlehli čekali pak na kraji luk Kancoviny, až postižené opustí vášeň houbová a vyjdou z lesa. Nutno říci, že výstup ze stínu na prozářené louky působil uklidňujícím dojmem a do Pasek pod Terezku jsme došli bez dalších houbových příhod, k čemuž nepochybně také přispělo, že všechny zde objevené houby byly v bezpečí na soukromém pozemku, někde dokonce střežených robotickou sekačkou, která na nás za jedním plotem výhružně vrčela.

Paseky s Terezkou byly již na dohled a protože jsem se zdržel focením výhledů do hlubin Pardubického kraje, zkrátil jsem si cestu přes louku a byl jsem u domečku s pokladnou a občerstvením, nemusím snad podotýkat, že zavřenými, první! Mohl jsem aspoň nafotit příchod ostatmích výletníků a usměrnit je ke stolům a lavicím za domečkem, abychom se před následujícím vysilujícím vypouštěním draků posilnili svačinou a připravili si své draky na nadcházející akci.

Když pak došlo na samotnou Drakiádu, ukázalo se, že jsou mezi námi odpadlíci, kteří nemají ani předepsaný list papíru A4, by si vyrobili aspoň vlaštovku. Zbývající většina, měla aspoň nejméně jeden létající aparáít, který mohla vypouštět do povětří, tedy kdyby pořádně foukalo. Ne že by nefoukalo, vítr se činil nad všecky statistiky, jen měl být trochu vytrvalejší. Nakonec se ukázal nejvytrvalější Karel, který tak dlouho po louce hledal místečko s vhodným větrem, až se mu to povedlo, též za pomoci, dámy prominou, použivaného kapesníku, který svému draku přivázal místo ocasu.

Povedlo se mu dostat na horní vítr a pak už byl k nepřekonání, myslím, že trhnul všechny dosavadní výškové rekordy, což byly dosud dvě šňůry (cca 2x 30 m). Jeho drak záhy zmizel v nekonečné nebeské výši, až pouhým okem byl nepostřehnutelný! Prostě, kdo umí — umí! Však byl také pouštění draků perfektně připraven, adaptoval si pro ty potřeby rybářský prut.

My ostatní jsme jen závistivě přihlíželi, leč i o to nás Karel záhy připravil. Jak výše píšu, za chvíli neměli jsme na co koukat. Jistého zadostiučinění se nám dostalo, až když jsme sledovali jeho boj s drakem při sundávání dolů;-) Když se mu povedlo a sbalil si své náčiní, mohli jsme vyrazit na další pouť. Rozhodli jsme se využít místní Planetární stezku, ovšem její delší část, vedoucí zpátky ke Slunci přes Salavu, Martinice a Pastvisko.

Protože cca pětina vedla mezi lesy Na Přímu s V Setem došlo opět na houby, jimž opět někteří podlehli až tak, že kvůli ním zbloudili a poněkud si prodloužili trasu. My zbylí jsme se rozhodli na ně nečekat a pokračovali jsme sami po zdejších pěkných pláních, zvolna se sklánějících k Proseči. Mají jedinou vadu na kráse, že nám jaksi neubíhaly a připadaly nám skoro nekonečné, zvlášť poslední úsek od Pastviska k Záboří jakoby neubýval.

U Zábořského rybníka na kraji Proseče jsme se rozdělili, zatím co jsem se vydal fotit mytologické postavy v uličce Ve Dvoře, mí souputnici zmizeli jak každý šel svou cestou. Vašek setrval na Planetární stezce, zatímco Eva prchla s Žolinkou uličkou Na Skalce na Ručičku, kam jsem se ji posleze rozhodl stíhat. Doháněl jsem ji v podstatě pěšinkami dle Prosečského potoka a našel ji vlastně až na náměstí před Toulovcem, kam jsem za ní přišel po ulici Terezy Novákové, na niž jsem se dostal z uličky V Plůtku.

Terasa před hospodou byla skoro plná, naštěstí se jednalo o nějaký hromadný zájezd, který právě platil. Nakonec jsme si mohli vybrat kde chcem být. Usadili jsme se do příjemného stínu, objednali si jídlo a pití, které v nás zmizelo dřív, než dorazili další souputníci, Karel s Jiřinou a obřím hřibem, kterým v lese Eva zhrdla. Usoudila, že vzhledem k jeho velikosti bude starý. No, nebyl! Poslední se kupodivu objevil Vašek, jenž tu měl být teoreticky první, protože šel nejkratší trasou. Ke spokojenosti nám tedy už nic nescházelo a mohli jsme zaslouženě užívat prosečského odpoledního neklidu.

Po probrání všech důležitých i nedůležitých životních záležitostí se nachýlil čas k návratu. Zaplatili jsme o něco dřív, neb jsme chtěli o kus dál ještě navštívit vietnamskou večerku, kdež jsme si posledně koupili dobré uzeniny. Dnes jsme však měli smůlu, nenašli jsme nic co by nás zaujalo. Tudíž jedinou památku na Proseč si odvážela Eva, která si tu koupila nové pantofle. Také Vašek si připsal konečně jedno prosečské vítězství, odjel autobusem do Vysokého Mýta první.

Náš autobus do Litomyšle byl opět vyhlídkový, což především znamenalo, že jsme na něj museli čekat skoro o dvacet minut déle, než sliboval jízdní řád. Málem už jsme podlehli panice a začali si shánět náhradní spoje přes Poličku atp.! Nakonec to dobře dopadlo a v Litomyšli jsme se ve zdraví rozloučili. To byl konec úspěšného výletu s XIII. Drakiádou TSA, ač žádný zvonec nezazvonil.

Okolnosti:

Ve vyhlídkovém autobusu do Posekance, východ z lesa na Kancovině, výhled odtud na Proseč, a na Paseky, v Pasekách před silnicí na Proseč, na louce pod Terezkou, Karel stahuje svého vítězného draka, pastvina na Pastvisku, poslední pokusy tamtéž, možný nález Newtonova jablka, zkratka loukou, Proseč na Záboří a na T. Novákové s výhledem na sv. Mikuláše na náměstí.

Doprovodný text:

POSEKANEC

Půl hodiny východně od Proseče leží v klíně lesa, kterýž zakrývá skály myslivna na Posekanci jako popisné čís. 98., náležející Proseči. Pozadí budovy tvoří jako nádherný rámec přírody krásný a vzrostlý les, tajemně mlčící ve chvílích bezvětří, hučící a šumící tajemnou písní za dnů větrných. Mechový koberec láká tu k pohově svou kyprostí. Všecko je tu mladé a jaré, zdravé a radostné. Krajina je tu malebně krásná: les, luka, rybník, něco dále pahorky a zas bujné zelené stráně a lesy, tam světlá paseka vyběhlá po kopci nad staletým lesem — Tereziným hájem, — tu přes nizoučkou borovinu ničím nerušený pohled na políčka a dědiny.

Před myslivnou leskne se klidná hladina menšího rybníku, jehož břehy zabíhající do lučiny vroubeny jsou hustým rákosím. O rybníku tom děje se zmínka v »Přiznávající tabelle novohradského panství v kraji chrudimském 1714«, kde se praví, že sloužil »za nápoj« dobytku. V rybníku bylo 40 kop kaprů, kteří se museli na podzim vyloviti pro nedostatek přitékající vody. Přebytečnou vodu rybníka odvádí Posekanecký potok do níže položených rybníků budislavských. — »Fassion der Gemeinde Stadtl Prosetsch« poznamenává pak: »1788 na Posekanci v Panském stavení neb Jagerhaus No 98 „myslivec“ Václav Sonnenberg, jenž rybník panský na Posekanci bahnitý a pustý za pastvu užívá. (Rybník od zeměměřičů změřený měří 3.560 sáhů: výnos louky 24 jitra 160 □° sena 14'45 centnýřů).

Vdovu po myslivci Antonínu Sonnenbergovi, Kateřinu Sonnenbergovu, vzal si za manželku prosečský učitel Vojtěch Klugar.

V pozdější době byl na Posekanci myslivcem též Doležal a tak Posekanec stal se rodištěm jeho syna Jana Doležala, pozdějšího lesnického spisovatele českého. Týž narodil se 30. června 1847, navštěvoval reálku v Poličce, kde i do lesnické prakse vstoupil, pak přešel ku knížecí lesní správě v Rychmburku. Pro chatrné zdraví však musel se lesnické služby vzdáti a žil pak ve Žďáře na Moravě, kde 25. prosince 1901 zemřel*).

Roku 1869 napsal do »Hospodářských Novin« řadu článků »O škodném lesním hmyzu«. Záslužný čin vykonal založiv roku 1872 lesnický časopis »Háj«, k němuž postupně připojil »Myslivnu«, »Domácnost«, »Lověnu« a »Rybářské Listy«.

Dalšími lesníky na Posekanci byli: Teleš, Josef Řehák (kolem 1868—1870), Josef Stichenwirth (pozdější polesný na Bukovině, panství Poličky), Růžička, Adolf Lenz do r. 1913. Toho roku bylo panství novohradské rozparcelováno a 22. července 1913 odprodán byl od něho revír posekanecký a svatokateřinský za 980.000 Kč; majitelkou stala se pí. Leopoldina Nádherná, rozená Ringhofferová, manželka Dra Ervína Nádherného, majitele Chotovin a Měšic u Tábora.

Od té doby myslivna posekanecká jest sídlem nadlesního, jemuž oba revíry jsou podřízeny.

Majitel panství novohradského byl zároveň patronem kostelů v Nových Hradech, Chotovicích a Proseči. Cenné listiny týkající se patronátu kostela prosečského jsou chovány v myslivně posekánecké ve starožitné masivní železné pokladně, cenné svými tepanými pracemi a originálním zámkem.

V blízkosti i širším okolí myslivny jsou po lese rozptýleny balvany a skaliny, jež mizí oku pozorovatele, poněvadž zelená kštice svěžích buků a smrků kryje lysá jejich temena, jež objevují se ve své nahotě teprve, když pila a sekera zhoubné své dílo dokonaly. Scenerie pak mění se tu neuvěřitelně i pro ty, kdo zde denně pobývali.

Silnice v serpentině točící se od Proseče k Litomyšli přerývá tu skalní útvary, jichž pokračováním jsou Toulovcovy skály a Městské Maštale, kdež nabývají své největší podivuhodné krásy. Skaliny tu provrtané tisícerými děrami, krášlené kapradinami, obrostlé lesklým brusinčím a brčálově zeleným podrostem borůvčím, tvoří tajemné tvary a podoby, při každém kroku a mžiknutí oka se měnící, na nichž i borovice a smrky v rozsedlinách našly nejen dostatek potravy ke svému vzrůstu, ale i pevného zakotvení. Dvojice borovic nazvaných Adam a Eva ukáže nám cestu k lesu Chlumu, který dle pověsti daroval Toulovec Prosečským za náhradu škod, jež jim Moravané způsobili za ochranu jemu poskytnutou.

Tu a tam zabublá nám vstříc studánka s křišťálovou vodou zastaví kroky naše klokotání bílého písku na dně, jenž tu jako u varu se obrací a pramenitou svou vodu nám k občerstvení nabízí. Pozdrží nás tu i hra vodoměrek, které po hladině vodní hbitě rejdí jako na kluzišti. Cizince překvapí pěšiny jako schválně čistým bělostným pískem vysypané, entomologa zajímají zase na těchto pěšinách četné nálevkovité prohlubinky, obydlí a doupata to larvy mravkolva. Květena okolí jest dosti bohatá na zvláštností, z nichž uvésti sluší jmenovitě jednokvítek velekvětý (Pirola uniflora), ojediněle se vyskytující a čarovník obecný (Circaea lutetiana), jenž u velkém množství vroubí levou stranu vozové cesty k Pasekám.

Dny slunečního léta jsou na Posekanci překrásné.

Je-li noc chladná, svěží ráno probouzí se nad kvetoucími lukami nasáklými vlhkostí a bílými, těžkými mlhami zahaluje se výhled na několik kroků. Den tu dosud spí za bělavou, hustou clonou, od vody vystupující. Když bílá tato šmouha nízko nad zemí se vznášející mizí, opouští i srnčí družina lučinu, na níž se po celou noc popásala. Mizí s pastvy i zajíc, jenž jest tu vydán na pospas četným liškám, jichž bezpečné úkryty jsou v četných zdejších skalních, slujich a rozsedlinách.

Rytíř časného jitra — tetřívčí kohoutek — vyvolil si tu své tokániště blíže nízké tyčkoviny na louce k projevům své milostné písně a k tanci jarní lásky, jimiž uchází se o přízeň družek, které tichým kvokáním povzbuzují jej k slavnostnímu reji.

Ještě za nočního šera, často brzy i po půlnoci ohlašuje tklivým hláskem linduška, že se vyspala a že se blíží jitro. Rozednívá se, rozespalý den protáhl se v lehoučkém větříku, usmál se v prvním, paprsku v krůpěji rosy. Ted drobný jakýs pěvec v jemných trilcích pronikl tichem, nejdříve nesměle, pak jistěji, zvučněji a rychleji. Nedozněl jeho popěvek a již červenka vpadá mu do jeho noty, aby ho vystřídala v koncertě. I vysoký les se probouzí, tam hřivnáč v houkání hovoří se svou družkou. Ozval se flétnovým hlasem kos a hned s ním mnohohlasý drozd, a jako o závod předzpěvují tu-svoji jitřní píseň a celý ptačí sbor po nich jásavě opakuje, až hlaholí celý les.

Ranní chlad přestal, ptactvo utichá. Umlkl ruch a šum, jen mouchy, vosy a včely bzučí tu v korunách stromů a tu onde neslyšně přeletí koňadra nebo modřínka, mihne se velký perleťovec nebo modré šídlo.

Je poledne. Teplo vniklo i do lesa. V slunečních paprscích chvějí se vlákna pavoučí, jimiž spíaty jsou tu snítky bujného smrčí. Větřík ještě před chvílí polaškoval si s listím osyky na břehu stojící, ustal teď a utichl. Oněměl les, rozhostilo se ticho ničím nerušené. Na rybníce nepohne se ani vlna, tu sotva rákos kyne svojí nící latou. Však hle, teď právě rozčeřila se lesklá hladina rybníka. To opatrná ondatra vynořila se z vody, ale spatřivši nás, rychle zmizela opět v tůni.

I potůček ubíhající z rybníka je snad po noční a ranní lopotě unaven, klopýtá, bloudí mezi kamením a mezí kořeny stromů, nebublá, plyne tichý, snad teplem také usíná. Do ticha někde u stavidla ostře hvízdl ledňáček a v husté spleti křoví z hnízda vyplašený ustrašeně mlaskl malý střízlík.

V dumavém zátiší okřeje tu člověk v šepotu lesních kultur a slunných pasek.

Nazvetež si tato místa, jak chcete — lesní idylou nebo poetickým zákoutím — jisto jest, že přinášejí tu mír a klid unavené duši.

*) Ottúv Naučný slovník. — Letos 30. r. m. odhalí mu pamětní desku na myslivně v Posekanci. Zhotovila ji Zemská odbor. škola v Litomyšli.

Sepsal Antonín Trkal pro vlastivědný sborník Od Trstenické stezky, roč. VIII., z jehož stránek 174—177 jsem vzal a přitom ponechal původní pravopis pro potěchu milců starých časů;-)