Nakonec jsme se nechali dovézt do Brandejsa autem, bylo to jednosušší, než cestovat s Žolinkou na pokračování vlakem. v hotelu Jiřička funguje zahrádka, kde počkáme na start. Žoli se nudí.

Najednou se objevil povědomý cyklista — Vašek — že se dovybaví na výlet cestou. Pak od vlaku přišel Eda, takže jsme posléze vyrazili směr Oucmanice. Mezitím se ze zahrady léčebny linou čundrácké písně s kytarou. Ze serpentin nad Brandejsem stará známá stezka — zkratka přímo do kopce, u silnice jsme dokonce dří než Vašek na kole. V Oucmanicích na dvoře hospody pohoda, jen žoli se nudí. Když jsme vyšli směr Sv. Jiří, měsíc vylezl a svítil nám na cestu. Ve Voděradech se svítí, zhasli když jsme vycházeli na odbočku ke Sloupnici. Ve druhém údolíčku nocleh. Místo dobré, ale Žoli nadšená z dobrodružství nemíní spát, chce jít na lov nebo co. Několikrát se ozývá srnec, takže vzůšo. Nakonec jsem ji vtáhla do tunýlku z fólie a usnula, ale několikrát mne vzbudila. Ale aspoň hřála. Jen jsme si zafuněly fólii nad hlavou. Měsíc svítil přímo šíleně.

K ránu začali pokřikovat ptáci, ale dalo se to vydržet. Sluníčko příjemné, ale ne úplně jasno a trochu vítr. Eda na polňačce se probouzí, kde je Vašek? Někde dál po. cestě. Přišel od lesíčka, s tím, že tam asi nechal mobil. Taky že jo. U lesíčla malý seník — mohli jsme vyzkoušet, kdybychom věděli. Kolem hnojiště a jímky na močku do kopečka ke stromu s lavičkou — výhled široko daleko. Ve Sloupnici Vaškovo — zná kdekoho nebo ví, kde kdo bydlí. (Má tam i sestru.) Ke konzumu — nákup + snídaně na lavičce. Pak přes kopec do údolí ke Končinám —příjemné. Z Končin volám Matějovi o pomoc a autem, ale opozdil se, tak jdem do Kornic.

Matěj konečně dojel po menším bloudění. Odložili jsme zátěž a já jsem s ní jela hledat Mírovy brýle zpátky do Sloupnice. V krámě nic nevědí, ale nakonec vyběhla paní uklízečka a brýle nesla v ruce (brýle značně odejduté — místo nožiček gumička). Výletníci kráčejí po Lánech, takže se opět připojím, ale žoli jede s Matějem domů.

Místo Zavody jsme zvolili nádražní hospůdku — dobře udělali.

Pivo: Polička, Regent, Krakonoš. Jídla: Guláš, sekaná.

Malá Ouplňkiáda pod vedením Jaromíra byl jeden z nejpovedenějších výletů za poslední dobu.

Po včerjším posezení u Jiřičků v Brandýse a pak v Oucmanicích jsme za krásné, měsícem osvícené noci v pohodě došli do bivaku v lukách přd Sloupnicí, kde jsme v pohodě přespali apak ráno za krásného počasí jsme pokračovali přes Sloupnici, kde jsme posnídali a dále na Končiny a Kornice jsme už utrmáceni došli do Litomyšle a v nejbližší hospodě na nádraží jsme se spěchali občerstvit a v pohodě jsme poseděli. Prostě akce se parádně vydaařila jak počasím, tak i jinak. Nezbývá než si přát, aby se takto vydařených akcí podařilo co nejvíce. Přeje si v cíli Vašek.

Tak pro ty, kteří zaváhali a odpustili si, mám, že to byl výlet především voňavý, tím nemyslím řepku, u které jsme skončili, míním tím louky, které právě kvetly, či leckde už posekány, se na nich schla sena. Také kvetly bezy, pustorýly a šípky.

Byla krásná měsíční a letní noc, příjemně vlahá a zadumaně tichá, protože kobylky teprv někde ladily své instrumenty. Jen žáby se občas ozvaly, jinak byl až do údolí, kde jsme brali nocleh svatý klid.

Jak už posáno, šli jsme z Brandejsa do Oucmanic, kde jsme v Obecní hospodě vyčkávali soumraku. Nevím, co bylo dřív, zda zavírací hodina či soumrak, než pravda je, že když jsme vyrazili, svítili už hvězdičky, nikoliv však měsíc, který byl schován někde na východě za hradbou mraků.

Vykoukl na nás až před Jiřím, chvíli potom, co nám přišel z Louček naproti Vašek, ký odjel z hospody na kole dřív, aby se hodil do putovního. Svatý Jiří nás uvítal zhasnutím, takže jsme si ho mohli užít v stříbrném měsíčním světle, z něhož tajemně vystupoval stejnojmenný kostel se hřbitovem, kam nás lákal Vašek, že tam má právě zbudovanou pšknou hrobku, v níž bychom mohli nocovat.

Bylo to lákavé, leč odolali jsme, neb bycho skončili moc brzy a raději pokračovali za skoroouplňkem na usínající a temné Sítiny a za nimi po silnici dolů černým lesem do Voděrad. Začínají hřbitovem na němž blikala strašidelná světélka, jichž jsme se vůbec nebáli, neb ve Voděradech svítili a také jak jsme byli s kopce rozejdutí, nestačili jsme se ani leknout. Zato jsme za chvili popadali všichni dech, neb Voděrady se strašlivě táhnou do kopce, na němž se s námi rozloučily opravdu stylově, když jsme je opouštěli, zhasly.

Nyní jsme už šli jen divočinou po zarostlé silničce na Sloupnici, kolem nevábné sluněční elektrárny, která vypadala jako kostry nějakých pravěkých monster a jejíž panely na nás potutelně mrkaly, jakoby fungovala také na měsíc. Silničku protínají dvě údolí, každé přemostěné jiným mostkem. Ten druhý jsme nepřešli, neb jsme před ním zahnuli vlevo do údolí, kde před půlnocí už ležela rosa a za chvíli také my. Nad námi se kutálel po obzoru měsíc a do spaní nám občas zašumněla tráva, když občas proběhl údolím nějaký rozpustilý vánek.

K ránu to bylo dobrodružnější, v polích kolem všude řvali srnci a z řepky za hlavou pochrochtávala prasátka, také Žolinka o sobě dávala vědět a když o čtvrté spustilo ptactvo nebeské, moc už jsem toho nenaspal. Východ slunce jsem neviděl, na to jsme byli moc utopeni v údolí a ještě ssschovaní za blízkým lesíkem, na jehož kraji, jak se ukázalo bral svůj nocleh Vašek. Eda si ustlal v jedné stopě cesty, kterou si údolím vyjezdily traktory. Snad proto se mu nechtělo moc vstávat, když jsme v osm s Vaškem odcházeli hledat jeho mobil, teprve vstával.

Vyškův mobil jsme pomocí mého brzy našli a pokračovali jsme krásně zeleným údolím dále na severovýchod, až k velkému hnojišti, před nímž jsme ostře zatočili na štěrkovou cestu do vesnice. Cesta byla lemována pšenicí, která už vyhnala klasy, a lípou, pod níž byla trochu nepohodlná lavička, kde jsme vyčkali příchodu opožděného Edy. S ním jsme vstoupili do Sloupnice.

Sloupnicí nás provedl po humnech Vašek, protože jak se ukázalo velmi dobře ji zná z doby, kdy tu pracoval. Najednou jsme byli pod kostelem, který jsme obešli a sešli kolem domova důchodců do místního konzumu na snídani, ká byla zajímavá tím, že si nikdo nedal pivo!

Po snídani jsme se vydali na protější kopec a přes něj do právě posekaných údolí končinských, kde jsme si u studánky, ve stínu olší a vrb, dopřáli delšího odpočinku. Už jsme ho potřebovali, přeci jen druhý den na cestě na nás byl znát. Eva už si dokonce objednala našeho Matěje, aby ji odvezl do Litomyšl. Když furt nejel a nejel — bodejť, jel shánět Končiny na Němčice! — vydali jsme se po silnici dál na Litomyšl. Táhlo už k jedenácté, když jsme se doploužili do Kornic. Sluníčko už silně pálilo, tudíž jsem opustil ideu pokračovat polňačkou po Hlavňově k rasovně a od ní dolů do města k Janoj, protože by nás po sluníčko upeklo a raději jsme šli po silnici, na níž vrhaly stín aspoň jabloně. U Story se konečně objevil Matěj a odjel s Evou zpátky do Sloupnice hledat mé brýle, ké jsem tam v dobrém rozmaru zavěsil na lavičku před prodejnou, na níž jsme snídali. My zbylí jsme pokračovali a na Lánech vstoupili do Litomyšle. U bývalé hospody Babky, nás Eva zase dojela a připojila k nám s Žolinkou a mými brýlemi;-)

Také v Litomyšli jsme změnili plán, už před Smutným mostem se ukázalo, že nám chybí morál dojít do cíle Za Vodou a vzali jsme zavděk blízkou hospůdkou Na Konečné u nádraží. Byla to dobrá změna, hospoda byla po poledni kupodivu prázdná, točili tu tři jedenáctky a nabízeli asi čtyři hotovky. Takže jsme v ní mohli náš výlet bez problémů slavně zakončit. Prostě, bylo to vydatné!

P. S. Jo, všimli jste si, že Eda poprvé v historii TSA učinil zápis do její kroniky!