Počasí teda nic moc, ale vlak spěšný, takže v Opočně za chvilku. Původně jsme chtěli Žoli oželet a nevzít, ale podlehli jsme. Ve vlaku se kamarádila s kdekým, s průvodčím nejvíc.

Od nádraží v Opočně pěšky do města (bus nečekal). Návštěva sámošky, kolem bývalého domku = bazaru (je na prodej, asi neprodali krámy), městem napříč — hledáme červenou značku — mezi chaloupkama k potoku (málo vody) a nahoru, kde už jsou nové bungalovy, směr Boumar — docela dost vody a ptáků — a cestičkou do Semechnic, pak do polí, u lesa opouštíme červenou a nazdařbůh k Dobrušce.

Marná sláva bez sluníčka barvy podzimu nezářily a taky byla už zimička, takž pravá pohoda nastala až v hospůdce. Taky mně chyběla Jiřinka, takže už spěchám domů. Hele — měl jsem jen jedno malý.

Na podzim, když kvetou jiřiny, zapomenu na svět podzimní, ani ty barvy nevidím.

Já barvy viděla, zima mně nebyla, asi, že tu byla moje drahá polovička.

Cesta dobrá.

Jinak žal.

Neviděl jsem pivovar.

Jeden ze sta.

I Jirásek ho znal

a u piva mudroval.

(Psáno U Jelena L. P. 2015.)

České dráhy opět nezklamaly a spěšný vlak z Chocně vypravily už se zpožděním, ké do Opočna nedohnaly, takže nám ujel autobus, kterým jsme měl naplánovanou cestu z bodu A do bodu B, což bylo náměsti F. Kupky v Opočně. Páč ještě zdržoval Karel, který nutně potřeboval doplnit tekutiny, na náměstí jsme do Ícéčka raději ani nenahlédli. Našli jsme si červenou a té se drželi přes zbytek města, kolem Broumaru a Semechnic až ke Chlumu, kde jsme ji nechali, ať si vede sama do Chábor, a vydali se přes jeho konec a konec Mělčan na druhou stranu do Dobrušky.

V Dobrušce jsme si prohlédli náš původní cíl — bod X — jinak hospodu U Popů, ká mne oblbla na netu virtuální otevírací dobou, pokochali se nulovými cenami benzínu a nafty zrušené čerpací stanice, minuli zajímavé Archlebovy sady a spěli čím dál rychleji na náměstí.

Tam jsme zapadli do nejbližší hospody, což bylo jen shodou okolností U Jelena, kde nás Jindra tak dlouho přesvědčoval, ať jdem jinám, až si dal oběd a nám nezbylo, než ho následovat.

Po obědě nás opustil Karel, ký nasliboval nejspíš doma Jiřince nejmíň modré z nebe a, po všech těch tekutinách co dosud vypil, ho určitě zaslouženě trápily výčitky svědomí.

My zbylí jsme si nejprve prohlédli krásy náměstí F. L. Věka s honosnou renezanční radnicí a uvadajícím trhem pod ní, kde jsem deptal nebohou řeznici, když jsem na naší Žolince předváděl kvalitu jejich uzenin, že „...ani pes to nežere!“ Chudák netušila, že Žolda má příšernou hrůzu z kamenné koule, ká se o kus dál otáčí v kašně a sebelepší buřt jí je v té chvíli buřt;-)

Ke všemu o další kus dál, ve Vlastivědném muzeu na Šubertově náměstí, byla shledána nehodnou návštěvy jeho expozic a byla spolu se mnou striktně vykázána z jeho prostor. Nezbylo nám nic jiného, než zatímco si budou ostatní prohlížet zajímavé sbírky a seznamovat se s historii Dobrušky a tak se všeobecně a kulturně vzdělávat, zamířit nejkratší cestou na Belveder a zapíjet tam naše zhrzení dobrušskými moky, kterým neodolali ani ostatní, když po jisté době nás přišli zachraňovat vlastní konzumací. I shodli jsme se nakonec všichni: Ať žije Dobruška! Ať žije Rampušák!!!

(zatím se nevyjádřila)